tady píšu:

http://mirka_langerova.bloguje.cz/

Probudila jsem se mezi nocí a ránem s až bolestnou chutí na ústřice

Zachumlala jsem se do své oblíbené embryonální polohy, s uvolněnou rukou v pěsti na ústech, a myslela na to, jak znovu přijít ke ztraceným penězům.
Až do dalšího snu.
To, co jsem ještě před pár lety žila, sen nebyl. Byla to snová skutečnost. A já to slastně žité přijímala tak samozřejmě, jako všechno ve svém životě. Přesto, že jen málo z toho vlastně samozřejmé bylo.
Devatenáctého jsem trávila den i noc se ženou, které patřilo ten den slavit. Se svou mámou. Nesedí k ní slovo maminka. Ani matka. Je milována. I nesnášena. Protože bývá milování hodná. Protože bývá nesnesitelná. Má v sobě tolik energie, jako žádná z těch, které jsem ve svém životě poznala. Říká jiné věci, než ty, které si skutečně myslí. A já v jejích slovech už znám číst. Jednou mi bude nesnesitelně chybět. Neosvobodím se.
Byl to můj den. Mluvila o mně. Pro mě. I když nemluvila ke mně. Mluvila o tom, co tak dobře znám. S úžasem a opovržením. Vyčítavě. Nešťastně. Čím se vždycky trápila: "Vona byla tak krásná! A tak chytrá! Ta, když šla ulicí! A vona? Vona se stýkala jen s tou nejhorší lůzou! S takovou chátrou. Vyhledávala si ty nejstrašnější lidský tvory! Jen se podívej, s kým se dodnes stýká!"mávla maminka rukou směrem k tomu, který právě seděl vedle mě." Teta, chudák Baruška, mi pořád říkala:""Proč jen to tý holce dovolíš? Dyť je jí taková škoda!""Ale copak vona si nechala někdy v něčem něco říct?!"
Měla pravdu. Nenechala. Moje hodnoty byly vždycky trošku posunuté. I distingovaná paní učitelka Knížková se mi taky opakovaně snažila klást na srdce:!"Mirečko, nemůžeš se kamarádit s tím Kynkorou!" S tím, co poničil lavice tak, že do nich vyrýval kružítkem nádherné koně v klusu. Sama bez muže, jeho vyhublá ponížená maminka, je pak musela vybrousit a nalakovat. Místo, aby kvůli vzácné lavici založili školní muzeum. Protože já, já jsem nikdy nic nikam nevyryla. Jen jednou. Jen pro sebe. Maličký ukrytý kosočtvereček do leštěného piána, ke kterému mi chyběl talent.
Kynkoru zastřelili na vojně.

Čekáte na opravdový život?

Žijete ho právě teď.
Ztratil se Wodrow. Měla bych napsat náš zrzavý, obrovský, všemi zbožňovaný dvanáctiletý kocour. Ale já chci napsat můj kocour. Ztratil se stejně jako kdysi před ním šedivý kocour Wilson. Ztratil se stejně jako americký president Wilson Wodrow, který pomáhal zakládat Československo. Ztratil se stejně jako Československo. Není i je.
Krásněla jsem smutkem. Ale smutek už mi nesluší. Muže jsem svým smutkem nechtěně sváděla. Dnes jím nechtěně straším malé chlapečky.
Zůstali jsme sami v celém horském údolí. Já, Ondra a černohnědá kočička Hůrka. Ondra, co nevypadá na svých dvanáct. Ani vzhledem, ani chováním. Já, co nevypadám na svých /cože?! hlavně mi prosím nezačněte vykat!/ padesát. Ani vzhledem, ani chováním.
Byl chladný tmavý smutný večer. A ani Olegovy zamilovaně stýskavé mobilní zprávičky ten smutek nerozptýlily. Hůrka se z něho vymňoukávala uplakaným údolím. I sníh všude kolem ztratil svou radující jiskřivost.
Roztopili jsme v kachlových kamnech. Ustlali spojené postele. Připravili noční kýblíček na noční čůrání. Vrchol naší intimity.
A hráli prší. Rychlý i pomalý. Autobus. A dámu, kterou Ondra dvacetkrát za sebou prohrál. Neponížila jsem ho nenápadným přenecháním výhry.
A poslouchali jsme rozhlasovou pohádku Jak pastýř vysvobodil princeznu. A vedli hovory.
„No Mirko, to bys neuvěřila! Vona na internetu je jen jedna fotka chobotnice!"
Můj smutek pak udělal na chvíli z něho muže. A ze mě dívku. A tak jsme tam byli spolu. Pak přijeli lidé a my se stali těmi, kterými jsme. Nebo nejsme.
A přesto, že údolí je tak nedostupné, přišli mě navštívit dva moji přátelé. Jeden pěšky a jeden na traktoru. Abychom se jen na malou chvilku uviděli, lidsky objali a zase šli žít dál naše životy.
Dnes je devatenáctého února a já bych měla právě dnes slavit své padesáté výročí na této zemi. Jenže já nevím, co to pro mně vlastně znamená. Co to pro dívku znamená, když jednoho dne, z ničeho nic, z kalendáře zjistí, že jí je padesát.
Nejspíš by už měla přestat čekat na to, že jednoho dne bude konečně dospělá! Že bude vědět.

Ego

Jednou jsem dlouho seděla přemýšlivě zasněná v okně. A odněkud se ozvěnou ozval hlas:
"Kdybys to vonko rači umyla!"

Svůj život trávím přemýšlením. Odmalička. I když vím, že s ním nikam nedojdu.
Čtu-li, nečtu rychle a nebavím se jen tak knihou. Čtu dlouho a namáhavě. Každou chvíli knihu odkládám a s pohledem do nikam přemýšlím nad přečteným. A to přemýšlení mě dovede někam a pak ještě někam a ve finále nikam.
První povídka knížky, kterou jsem začala tak zvolna překládat, je o muži, který na své procházce objeví topící se krásnou dívku. Ta dívka se z posledních sil drží nad hladinou větve spadlé do jezírka. Poprvé v životě k tomuto opovrhovanému osamělému muži vzhlíží žena. Krásná žena. A je na něm zcela závislá.
Přemýšlím o tom, co všechno může vyvolat v člověku pocit vlastní důležitosti, moci, nezastupitelné potřebnosti. Co všechno může v člověku vyvolat ten pocit a co ten pocit může následně vyvolat. A v těch myšlenkách mě napadne věta: "Ego vystřelené do výšin vzniklou situací."
A pak mě ale hned napadne, co to vlastně znamená to slovo "ego"?
Jak se vůbec může mimo psychologického pojmu / id, ego, superego/ užít samostatně? Nebo jen ve složení s jiným slovem ego- /ve smyslu já/?
A v jakém smyslu používá to slovo třeba buddhismus?

Dům z panelů a lidí

Žila jsem tam taky. Na malou chvíli. V dobách jeho největší slávy.
Žili jsme tam jako jedna velká rodina. Sestavená z jednotlivých malých rodinek. Táta, máma a dvě děti. Měla jsem je ráda všechny, protože mě baví lidská pestrost. I když tam jí nakonec tolik nebylo. Nakonec jsme se všichni začali podobat jeden druhému jako vejce vejci. I když jsme byli každý jiný.
Ten byt pro mně znamenal jen útulné útočiště s koberci a sedací soupravou. Žít v něm jsem neuměla. Nebyl to pro mně skutečný domov. Byl to jen příjemný hotel na přespání. Nemohla jsem v něm trávit dny. Ani večery. Potřebovala jsem z něho odcházet. Potřebovala jsem mít svojí práci, se svými lidmi, divadla, kina, koncerty, kavárny, bary, hospody, víkendy v přírodě. Nakonec jsem z něj odešla napořád. Nepomohly ani rafinované úpravy a knihy od podlahy až do stropu. Nepomohl ani krásný výhled na Prahu.
Kdybych v něm měla žít tak, jako žiju v tomhle živém domě, stal by se pro mně panelový dům vězením. I kdybych denně přijímala kamarádky od vedle.
Vzpomínám na ně. Znala jsem je tak intimně. Kdybychom nebyly zasazeny vedle sebe, jen těžko bychom se setkaly. Jsem ráda, že jsem je poznala. Jsem ráda, že jsem poznala panelový svět.
V tom domě už ale prý nežijí jako jedna velká rodina. Prý tam teď žije mnoho malých, velmi izolovaných, rodinek.

Můj smutný čtvrtek

Všechno, docela všechno, vyznívá v tom mém dnešním čtvrtku posmutněle.
Jsem oblečena do černého. Nedržím smutek nad dnešním dnem. Jen dávám přednost černé před pestrostí. Když nemůžu žít zelenou.
A to já v tomto dnešním podivném čtvrtku nemůžu.
Protože svět je plný protikladů. A mně, i když se to zdá nepravděpodobné, stačí podivně málo ke smutnění.
Ale i to smutnění si já umím zvrhle vychutnat. Chtěla bych vám o tom napsat.
Neumím to ale.

Závislost

Došly mi polena. Jsem bez plamenů. Chybí mi oheň.
Dohořelo poslední poleno v krbu. Vyhasl. Vyhasl celý dům. I já vyhasínám.
Hledala jsem dlouho toho, kdo mi postaví skutečný krb. Bez vložky. Klasické otevřené ohniště. Se všemi kouzly, které dokáže.
Našla jsem toho starého člověka. Krb ale už stavět nechtěl. „Už dlouho krby nestavím.“ A pak jsem ho tak vášnivě přesvědčovala, až svolil. Postaví ještě jeden. Ten svůj poslední.
Přeměřoval, vypočítával. Celé dlouhé dny k sobě skládal šamotové cihly. A při tom vyprávěl o tom koutě Karpat, kde se narodil. Ale i o létajícím talíři. Jak ho spatřil odlétat z jedné skládky odpadů. Odnaučoval podivným zaříkáváním kouřit moje přítelkyně.
Strávila jsem s ním týden, na který se nezapomíná.
Žiju jeho mým krbem. Krbem, který stojí na dřevěné podlaze. Před kterým nejsou plechy ani dlaždice. Jen ovčí kůže. Ovčí kůže má schopnost uhasit každou jiskru. Jenže ji potrhali psi. A tak jsou před krbem teď propálená prkna. Líbí se mi to.
Ten krb nikdy nezakouří do místnosti, i když venku řádí vichry. Dává všemu kolem mně jiný rozměr. Hudbě, vínu, lidem. Mně samotné. Potřebuju ho k životu.
Musím obstaral novou ovčí kůži. Musím obstarat tvrdé dřevo. Spoustu tvrdého dřeva.

Jen v mládí to jde i bez peněz

Když se mi pan učitel Veverka ve třetí třídě zeptal, čím bych chtěla být, odpověděla jsem Hanzelkou a Zikmundem. Tedy Hanzelkouazikmundem. Později se mi dostala do ruky kniha Marie Majerové Africké vteřiny. A pak ještě mnohem později jsem jen na kratičkou chvíli cestovala „v jejích stopách“.
Cestovat je stejné jako přemýšlet. Nic se cestování nevyrovná. Člověk se každým okamžikem učí něčemu novému a zajímavému. Cestovat pro mně ale neznamená řídit se sepsaným itinerářem. A jen v tom nejnutnějším případě cestu s nějakou cestovní kanceláří. Neznamená to honbu za pamětihodnostmi za každou cenu. Urputnou snahu poznat co nejvíce, zažít co nejvíce. Pro mně cestovat znamená snažit se pochopit. Žít chvíli s odlišnými lidmi v odlišné zemi. Snažit se porozumět jejich myšlení, jejich způsobu života. Ochutnat jejich jídla. Vdechovat vůně jejich země.
A prostřednictvím tohoto pochopení pak přestat tolik lpět na zažitých zvyklostech svojí země.

Čím budu?

Kdyby ke mně přišel kouzelný dědeček a řekl mi: "Vyber si, staneš se tím, kým chceš být.", neřekla bych nic. Nevím to. A to nad tím přemýšlím už celé roky!!!
Jsem přesvědčená, skutečně přesvědčená, že má-li člověk nějaký svůj cíl a pevnou vůli k jeho dosažení, dosáhne ho.
Jenže. Kde vzít ten cíl? Když chybí rodová tradice, nebo vyhraněný talent, nebo touha po moci, nebo jiné touhy. Zbývá pak už jen nutnost výdělku a to člověk může být kýmkoli.
Tak jsem kýmkoli.
Není to nic, čím bych se trápila. Protože vím, že tohle už nevyřeším.
Jenže. Povolání je páteří života. Řezník, dřevorubec, lékař...a všichni ti další. Není to jen práce. Je to chrakter formovaný povoláním.

Prázdné rámy

A teď se na tu ženu těším. Že se zase někdy setkáme na slunci.
U hromady z bakelitu.

Procházeli jsme vsí. Ve stínu bylo tak hodně jinak než na slunci, že jsem dávala pozor, abychom do nějakého dlouhého nevstoupili.
Před jedním domem pražilo slunce do lavičky. Před lavičkou malé pískoviště s umělohmotnou barevnou hromadou hraček. Zahlídla jsem ho dřív než Atanášek. Bylo mi jasné, že ještě chvíli mám šanci ho přesměrovat. Neudělala jsem to ale. A pak přihlížela na soukromém pískovišti jeho nadšení.
Otevřelo se okno domu. Mladá žena mě vybídla, ať se posadím na slunci na lavičku. Pak přišla sama se svým chlapečkem. Byla hezká uhlazenou pravidelností a starší víc, než vypadala. Její první slova byla omluva, že je oblečená jako „čuně“. Že ve stejném oblečení včera upravovala zahrádku. Její oblečení bylo bez vady. A že ty hračky jsou taky umazané. Ale že sem dává jen ty omyvatelné.
Seděla jsem pohodlně opřena v tom slunci za tmavými brýlemi a vnímala tu ženu, která nade mnou stála, a o které jsem během chvíle věděla tolik.
Dnes ráno snídali polévku se zabíjačky. A ani k obědu nebude nic vařit, má z té zabíjačky soustu vepřového jídla. Dnes jí přijde návštěva. Musí luxovat. „Tak já už musím“, opakovala v pravidelných intervalech. Sebrala ze země tři spadané lístečky a odnesla je do popelnice. Brzy jsem věděla o všech jejích dětech. O jejím domě. O manželovi za počítačem, co by rád bydlel v paneláku. Na to auto se nedívejte. Musím ho umýt. To, jak bylo to bláto.
Když pak znovu zopakovala tu větu, že už musí a já pochopila, že bordelem míní rozházené hračky v dětském pokoji, řekla jsem nečekaně: „Víte, jak se tomuhle říká? Nutkavá neuróza.“
A ona stejně nečekaně odpověděla: „Dřív to bylo horší.“ A pak se podívala směrem k lesu: „Jednou bych ráda malovala obrazy.“

Neřezejte do živého

I takové jsou před probuzením sny optimistky.
Jak si poradí vykladači snů?

Ptám se oživlé fotografie. Jsem bezradná.
Přítel mě zve na pečenou vepřovou kýtu. Odkrajuje ji obrovským ostrým nožem ze zadní nohy živého zvířete. Jsem zoufalá. Nechápu.
- Proč je proboha nezabiješ?
- Chtějí žít.
- Žít v bolestech?
- Oni nechtějí smrt. A my potřebujeme to maso.
Ptám se těch ořezaných vepřů. Odpovídají nádhernými ženskými hlasy. Oddaně vzhlížejí k mému příteli. Sypou si na velké odřezané plochy sůl jako desinfekci.
Myslím jen na to. Měla jsem myslet ale na něco jiného. Zapomněla jsem nakojit svého chlapečka. Svoje malé křehké černošské děťátko! Jak dlouho jsem na to nemyslela? Běžím z jednoho domu do druhého. Narážím do nepotřebných předmětů. Vím ale. Je pozdě. Leží tu na zemi moje malé mrtvé černé děťátko. Psi ho chtěli utišit. Byl ale příliš křehký.
Zůstávám sama s nekonečnou bolestnou něhou.

Můj zvrácený optimismus

Nezlomný sklon posuzovat věci pokud možno jen z té lepší stránky.

Radost a štěstí jsou prostě stavy mysli. Mohou nám pomoci najít tvůrčí řešení. Pociťujeme-li radost, euforii, štěstí, otevíráme se životu. Jsme schopni vidět věci jasněji a vypořádat se s napětím, které nám den za dnem přináší. /L.BUCSAGLIA/

Ano, vidím svět optimisticky. Tak optimisticky, že si jsem vědoma, že tím některým lidem „lezu na nervy“. Vím kterým, a snažím se před nimi své pocity radostné euforie krotit.
Jenže je to tak. Optimisticky vnímám i samu sebe. Ještě jsem nepocítila strach ze stárnutí.

Jenže. Mám-li velké štěstí, a já ho mívám, a ocitnuli se v takovém prostředí, o kterém vím, že ho mnoho lidí nikdy nepozná a prožívám.li něco, o čem vím, že jen málokdo bude mít takové štěstí, prožít stejné, můj optimismus klesá. Vtírají se obavy. Jistoty, že tenhle stav skončí. Protože vždycky skončí..
A tak paradoxně, čím stoupám výš, tím klesá můj optimismus.

Můj optimismus ani moje radostné euforie ale nemají nic společného se spokojeností.

Služebnice nadlidí

Depeche Mode.
Tohle byla událost, na kterou se nezapomíná. Nejen kvůli hudebnímu zážitku. Ale i pro tu zvláštní atmosféru, jakou v tehdejším totalitním Československu vyvolala kapela ze zakázané části světa.
Tak takhle to mohl vnímat každý, kdo tam byl. Pro mně ale ten koncert v březnu 1988 měl atmosféru jinou.
Na pódiu předkapely. Brzy to už propukne. Moje práce „služebnice nadlidem“ pro dnešní večer končí. Řidič, kterého jsem měla k dispozici se mohl jet domů rychle osprchovat. Aby si v klidu pak vychutnal koncert. Měli jsme za sebou den perného plnění neskutečných přání. Úlevně jsem dosedla k barovému stolku.
A pak jsem dostala ten pokyn. Dvacet kilo ledu v kostičkách, deset jogurtů každý jiný a sedm čerstvých pstruhů. Dřív, než začnou hrát. Bylo před sedmou. Obchody zavíraly v šest. Jen Kotva v sedm. Nikde žádné auto k dispozici. Parkují někde dole v garážích, aby potajmu odvezly hvězdy, zatímco dav bude šílet u autobusu s figuranty.
„Ty si nějak poradíš.“ poplácali mě po zádech.
Vyšla jsem před halu. Za kordonem policistů lehce chrastily řetězy černého davu těch, kteří se dovnitř už nevešli. Stoupla jsem si na sloupek, zamávala nad hlavou barevnou plackou a zakřičela do davu. „Kdo chce dovnitř, je střízlivý a má tu auto, kterým mě chvíli bude vozit po Praze, dostane vstupenku.“ Černý dav se hlásil svými řetězy. Jen jeden vzorně jako ve škole. V šedých tesilových kalhotách, silonové bleděmodré bundě a čepici pepř a sůl s kšiltem. Myslela jsem si, tohle je můj muž. Když se pak potivě ploužil Prahou a nechtěl z ruky pustit volant svého trabantu, už jsem si to nemyslela.
Ke Kotvě jsme dorazili po zavírací době. Bušila jsem na sklo. Pak vypověděla svůj problém. Všichni byli moc ochotní, ale jogurt nikde žádný. „Deset různých jogurtů najednou jsme tu snad ani nikdy neměli. Ženský, koupila jste si některá jogurt?“ A tak jsem z tašek od prodavaček koupila postupně jogurt ve skle dole s červeným, dole se žlutým, celý bílý, jogurt v kelímku celý bílý, pribináček vanilkový, kakaový, v obdélníkové vaničce něco tvarohového kakaového, jahodového, vanilkového, a nakonec jedna ještě vytáhla jogurt ve skle dole s fialovým.
V hotelu Paříž jsem pak dostala těch sedm pstruhů, z toho čtyři zmražené Ještě jim do tlamiček strčili zelenou petrželku. Dali mi skoro všechen svůj led a stejně to nebyla ani třetina toho, co jsem potřebovala.V hotelu Intercontinental mi pak ledovými kostičkami doplnili celý ten velký igelitový pytel.
Hlemýždím krokem jsme to všechno vezli do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a já i přes strach, že led se do té doby rozteče, měla vítězný pocit, že jsem dokázala nemožné.
Nalepila jsem svému šoférovi placku a šli jsme. On s pytlem ledu na zádech. Já v jedné igelitové tažce pstruhy a ve druhé jogurty. Ve skleněném vestibulu zákulisí mi šéf ochranky s vysílačkou v ruce uvolnil cestu. Muže ale zarazil. Barva jeho placky ho opravňovala k tomu, aby v hledišti sledoval koncert. Do zákulisí umožňovala přístup jen barva placky mojí. Vysvětlovala jsem, že ten muž táhne na svých zádech pytel ledového ledu, který sama neunesu. Marně. A tak jsem pokynula svému průvodci, ať pytel s ledem položí na zem. A dobře se baví při vystoupení. Já sama, v ruce ty igelitky, ztratila pak všechnen svůj ledový klid. S nadávkami mezinárodního významu začala do toho ledu kopat svými elegantními střevíčky. S vědomím všech následků. Nic ale nenásledovalo. Jen jsem rozesmála závažného šéfa ochranky té slavné skupiny. Položila jsem obě igelitky na pytel s ledem a s ledovým pohledem odešla směrem k baru.
Celý večer jsem se tam pak zchlazovala vychlazeným džusem. S vodkou na ledu.

Síla okamžiku

Dnes jsem tu větu zaslechla.
Pokud pochopíme sílu okamžiku, nemusíme už vůbec nic jiného dělat.
A já mám život zase o něco snadnější a veselejší. Protože sílu okamžiku, tu já tedy pochopila už dávno.
Dnes velmi brzy ráno jsem otevřela dveře do zahrady. Byla zalita zvláštním světlem. Voněla neobvykle. Vedle sousedova komína seděl ptáček a pěl. Možná stál.
Vyšla jsem do trávy. Nechala i sebe zalít tím zvláštním světlem. Vdechovala tu vůni. Zpěv mně neznámého ptáčka pronikal tak výrazně mým tělem, až se mi z toho zrychlit dech.
A já vydechla :“Pane Bože!“ a hned v zápětí si pomyslela: Bože, co to říkám?“

Wilsonovo nádraží

Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku na Hlavním nádraží. Byl na něm nápis Fast food. Umaštěná paní tam prodávala bramborák a klobásky.
U vedlejšího stolku seděla krásná dívka v krátkých vlasech. Trhala z tácku bramborák, zasouvala ho do něžných úst a četla knížku. Pak si pečlivě ocucala a olízala prstíky a otočila stránku.
Prvorepubliková panička doklopýtala na špičatých kramflíčkách. Třásly se jí ruce, když trhala svůj bramborák: „Cmundu…tu jsem nejedla už čtyřicet let…ne, počkejte, už jednou u tetičky. Těsně po revoluci.“
Před těmi stolky chvilku rozpačitě přešlapoval starší pán v klobouku s klobásou na tácku. Odstrčila jsem jednu ze židlí u toho mého. Přisedl. Smočil klobásu v hořčici. Zvedl ke mně oči se. Střetly se s mými. Rozpačitě zaváhal. Pak ně mně namířil klobáskou: „Chcete si kousnout?“

Melancholie krásného rána

Zapálila jsem oheň v krbu. K ranní kávě. A znehybněla. V koženém chladném křesle upíjela vychladlé už doušky. Čekají mě jen samý krásný věci. Je krásnej den. Mám kolem sebe samý krásný lidi.
Je mi podivně melancholicky.

Sboristka

Už je to dlouho, kdy jsem napsala tenhle krátký text. Teď tu tak posmutněle sedím. Přemítám.
A najednou klap klap, klap klap.
Už patnáct let klape pod mými okny svoje rychlý staccato. Snad má na střevíčkách okovaný podpatky. Neomylně ji rozpoznám, i když mám stažené žaluzie. Někdy, když pospíchavě klape v podvečerním tichu se jen tak podívám, co právě dává Státní opera. Představuju si jí pak v Kouzelné flétně, v Carmen, nebo v La Traviata.
Jednou jsem byla v jejím domě. Od té doby si pokaždé, potkáme-li se, řekneme : „Ahoj!“ Jen to. Pokaždé mě to pobaví. Zapomněla jsem už dávno její jméno a ona asi moje. Míjíme se s tím jediným slovem.I tak je blízký vztah mezi námi. Jak míjejí i naše roky.

Záhady fobií.

Nebojím se myší ani hadů.
Mám fobii na knoflíky.V dětství jsem jimi byla přímo mučena. Byly všude.Nerozuměla jsem svým pocitům. Vnímala jsem, jak strašně mi vadí a neschopna to vysvětlit i sama sobě, zůstávala jsem s tím sama. „Štítím se knoflíků“. Jaké by asi byly reakce nevědomých! Bojovala jsem tedy sama.Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.Nevěděla to ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nesměla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých kamarádů je adoptovaný. Jednou na školní vycházce v lese děti vesele skotačily. Vesele skotačit jsem neuměla. Moje učitelka, dojata obrázkem dítěte bez kabátu, co smutně pozoruje skotačící houf, mě něžně oslovila. Rozepnula svůj kabát a přitiskla mě na své břicho. Netušila, že ve skutečnosti jsem se veselila s dětmi. Že jinak než smutně jsem se nikdy nedívala. Společně nás pak obě zapnula do svého, naftalínem nasáklého, kabátu. Těsně pod mou bradou. Vysouvala jsem ji co nejvýše, abych se nedotýkala knoflíku a bezbranná se kolíbala s učitelkou, v rytmu jejích popěvků. Kolem skotačivé děti.Konečně v dospělosti jsem na jednom večírku s vtipem pohovořila o své fobii. Vzali to jako mou snahu být ještě zajímavější. Není to dlouho, jedna z těch, co znaly moje vyprávění, běžela mi v ústrety s časopisem mávajícím nad hlavou: „Všem to řeknu! Všem to řeknu!“ V časopise se syn Brodského, dcera Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie.Knoflíkům se vyhýbám dál. Ale fobií se už nezabývám. Doba mi přeje. Knoflíková éra je už za námi. Je šťastná doba zipů a druků.

Život s feministou

Mohu si jen tak ležet celé hodiny v horké lázni, kterou on sám připraví. Přináší mi tam nejrůznější kulinářské rozkoše o opojná vína. Stará se o mé rozkoše víc než o své.
Přináší mi do letní trávy v slunci snídani a pak mi hraje doprovázen zpěvy ptáků svůj kytarový koncert jen pro mně. Každé možné slunečné horké ráno.
Nevadí mu dlouho nepořádek v domě. Sám se stará o své oblečení a vůbec o sebe. Do jeho pokoje bývám kdykoli zvána, nikdy ale ne proto, abych v něm poklidila. Nedovolí, abych vstala od stolu a došla si sama pro sůl.
Dívá se na mně očima lásky a obdivuje mě za to, co vytvořím. Rád by mě obdivoval ale za víc.
Nevadí mu, když odjedu k oceánu. Když trávím sama zimu na horách. Nevadí mu, že nikdy nežehlím a jen málokdy stírám prach. Ale taky mu nevadí, když natírám okna, maluju stěny, spáruju chalupu, pokládám podlahová prkna, bourám kůlnu, nebo kácím stromy. Přitom všem mohu z dáli zaslechnout jeho smyslné melodie.
Rád by, abych stála pevně na svých nohách. Rád by, abych řídila jeho rychlé vozy.

Tíživé koule ve své hrudi jsem se zbavila. A té koule na svých kotnících se už zbavit nesnažím. Naučila jsem se s ní chodit.

Probuzena vichrem a sirénami záchranných vozů, zůstala jsem chvíli bez hnutí v embryonální poloze, obtažena péřovým válcem. Sirény vymazaly děj snu, ze kterého zůstal jen pocit úzkosti. Tíživá kostrbatá natlačená koule v hrudi. Paralyzující tělo.
Ztěžka jsem ji prodýchala. Odhadla čas a sešla dolů uvařit si kávu.
Stála jsem oblečená s kávou v ruce a dívala se prázdně na hodiny, které ukazovaly čas mezi půlnocí a ránem. Už nebudu říkat, že umím odhadovat čas.
Lehla jsem si s tou kávou znovu do své postele a snažila se vědomě navodit jiný pocit, než ten, co zůstal po té tíživé kouli. Bylo by toho dost, co by mě mohlo tížit. Kdyby to za tu tíži stálo. Přetvořila jsem ten prázdný pocit podivného smutku v sobě na jen lehoučce, ale přesto radostný pocit z bytí.
Protože s tím, co by mě mohlo tížit, stejně nemůžu vůbec nic dělat.

Jak žít mám? Být sám sebou, nežít sám.

Uslyším tu pomalou melodii. Uslyším ten hlas. Z ničeho nic. Uprostřed společnosti. Vedle člověka. Dál se dívám do očí. S tuhnoucím úsměvem. A mým tělem projíždí ta zpěvná slova.
Deska se zasekne. A já se zlehka houpu na tom pomalém rytmu. Celý večer.

Pod zvlhlou dlaní.

A ještě někdy zahlídnu i odraz výrazu své tváře na monitoru. Tak jsem si představila, že bych byla zaměstnaná v nějakém tom zaměstnání. A četla si tam blogy.
To mám z toho, že jsem si ve chvíli svého početí, ještě dávno před narozením dala závazek, že budu všechno prožívat naplno. Hlavně samu sebe. Každý svůj pohyb. Každou svojí myšlenku. Abych se nerozplynula v nicotě.
Vzpomněla jsem si, jak mi jednou jeden milenecký pár v Římě uložil na širokou postel pod tenké bělostné prostěradlo. V obrovském okně luxusní vily povlával lehoučký bílý neprůhledný závěs. Nechával ke mně pronikat horkost italské noci.
A aby mi nebylo smutno, pustili mi na dobrou noc na obrovskou obrazovku film. Beze slov. Jen s italskými vzdechy. Italským slovům bych stejně nerozuměla. Že se to samo vypne. A odešli někam, kde bych je nenašla.
A tak jsem tam bez hnutí ležela pod tím prostěradlem. Ruce podél těla. Dlaně položené na chladivém prostěradle pode mnou.
Film skončil. Zůstala jsem v tichu. Pod dlaněmi zvlhlou hedvábnou látku.
A za sebou jednu z nejvášnivějších hodin mého života.

Proč to těm lidem říkáš?

Když jsem byla malá, propadala jsem se studem trapnosti nad projevy mojí maminky. Říkala lidem pravdy do očí. Křičela lidem pravdy do očí. Byly to její pravdy. A házela je na všechny lidi kolem sebe. Lopatami. Tak neomaleně a bez servítek, že jsem se divila, že se k ní ty lidi ještě vůbec vracejí.
Babička, milá tatínkova maminka, nezkřivila člověku vlásek. Jediným slovíčkem.
Těmto dvěma ženám se prý podobám. Ačkoli mezi nimi žádná podoba není. Kdo zná jednu, tvrdí celá Libuše. Kdo zná druhou, tvrdí celá Helena.
Já tvrdím, že se podobám svojí babičce. Jenže. Někdy se zadívám na sebe do zrcadla. Vidím tam svojí mámu.
A někdy, když si nedám pozor, začnu lidem říkat o nich svoje pravdy.

Co mi brání zamést přes svým vlastním prahem?

Zametu-li, bude to znamenat, že zvítězil můj alibismus. A nejen nad mým estetickým cítěním. A já nejspíš zametu.

Probudila jsem se do bílého. Jako celá Evropa. Euforické předvánoční „padá sníh a mírem dýchá zem“ se nekonalo. Ale i tak. Trošičku jsem se zaradovala z toho prvního sněhu. Vyšla na zahradu, nabrala sníh. Rozházela ho po kuchyni a zametla. Nádhera.
Slepice nevylezly z kurníku. Lidé ze svých domovů ano. Odhrabují chodníky a sypou. Sypou solí. Sníh, jak dopadne, hned roztaje v černající blátíčko. A to se mi právě nechce. I když se to má. Zametla jsem svojí kuchyň, měla bych zamést před svým prahem.
Pohyb na čerstvém vzduchu, pochvalné pokývání sousedů a „čisto“ před prahem.
Jenže moje estetické cítění mi brání. Když vidím tu pěknou bílou vyšlapanou pěšinku před naším domem. A kolem tu rozpouštějící se slanou černající břečku.
Jen odhrabat totiž nestačí. Padá v jednou kuse. Z odhrabaného bez soli je v tu ránu neodhrabané. A navíc to klouže na odhrabaných neposolených kostkách ještě víc než na ve sněhem vyšlapané pěšince.
I takhle můžou vypadat moje „starosti“.

Dírky uší mě ruší.

Udělali mi dírky, i když bych je sama nikdy nechtěla. Ale možná, že kdybych je neměla, tak bych je chtěla.
Myslím, že mi ty dírky něco narušily. Nevím co. A i když jsem taky chviličku měla své krátké období náušnic, do těch dírek se mi je strkat nechtělo. Bylo to období indických náušnic, protože jsem byla v indickém období a nosila všechno indické.
Jiné náušnice mě neoslovily. Dokonce k těm zlatým s drahými kamínky mám vztah až lehce štítivý.
Nejvíc mě postraší žena s drdolem a zlatými brýlemi s pohupujícími se zlatými náušnicemi.
Ale jinak se mi to docela zvláštním způsobem ve výjimečných případech líbí v jednom uchu decentně u některých mužů. Ale opravdu jen ve výjimečných případech.
Jednou jsem viděla u jednoho pařížského surrealisty dírky velké jako pěst. Po nějakém africkém způsobu.
Já mám jen své maličké nevyužité dírky. A někdy si říkám, jak budou žít se svými dírkami ve tvářích ti, kteří jednoho dne sundají svůj piercing? Nejspíš stejně jako já s těmi svými. Sžijí se s nimi nějak.

Svět mě baví!

Večer s Martinovými kamarády. Martin je v Africe. Dali jsme si jeho fotku na tapetu. A i když už nebylo dříví na oheň, bylo mi s nimi i v tom neutěšeném prostředí skvěle. A pak mi Mára připomněl tu historku.
Nakupuju jen ve chvílích nejvyšší nouze. A když už, snažím se to nejlepší z nejlepšího, ať to stojí , co to stojí, ale hlavně, ať už je to pokud možno na celý život.
André měl nastoupit do první třídy. Bylo to jen tak tak. Zapomněli jsme ho totiž přihlásit. Bylo to prý vyvěšený právě na těch obchodech, kam nechodím a taky to možná hlásili v televizi. Ale hlavně nám uniklo, že už tak vyrostl. A tak jsme prošvihli nějaké ty termíny. Ale do jedné soukromé školy ho hned přijali. Tak potřeboval tašku.
Úkolem zakoupit jí, jsem pověřila Martina. A tak se vydali do nejbližšího krámu. Mára, Martin a Andrášek.
Oba moji synové měli dlouhé blond vlnité vlasy. André do pasu, Martin do půli zad. Mára měl vyholenou hlavu a tmavý vous.
Prodavačka, sotva je spatřila vstoupit do obchodu jásavě zvolala. Ááá…tatínek s maminkou jdou holčičce kupovat tašku do školy. Že je to tak?

Náhody neexistují

Náhoda není zrovna nejhorší průvodce, protože se obyčejně vyzná v cestách. /J.Verne/
Náhoda je snad pseudonym Boha, když se nechce podepsat./A.France/

Tak to jsem si našla, protože bych jí ráda přišla na kloub. Náhodě.
Ve velmi malém časovém rozmezí jsem od mužů, kterých si vážním, slyšela buď přímo, nebo jen náznakem: náhoda neexistuje. Co to tedy je? Když to není náhoda?
Nikdy nikomu sama jen tak nevolám. Pravidelně se mi ale stává, že na někoho pomyslím a on zavolá. A když se moje okamžitě vyhrklá věta: „To je tedy náhoda, právě jsem na tebe myslela", opakuje často, říkám si jí raději už jen v duchu. Tak nevěrohodně zní i mně samotné.
Koupila jsem dům s lidmi na dožití. Žili v něm. A ve chvíli, kdy jsem potřebovala bydlení, dožili.
Když Oleg našel to mnou vytoužené místo v Orlických horách. Přečetla jsem si na štítu, že chalupu postavil Josef Hartman. Jméno mého strýce. Hartman se jmenoval můj děda. A lesu kolem se říká Langrův les. To je tedy vážně náhoda! Našla jsem v tom údolí své nejmilejší přátele.
Mohla bych dál vzpomínat a popisovat ty náhodné náhody, co mi poslední dobou jsou už nějak podezřelé.
Jak já, realista, si s tím mám poradit?

Můžu "bez"?

Celá Mirka. Lamentovali nad mou neteří, když dělala něco, o čem si mysleli, že se dělat nemá. Není celá já. Ale máme hodně společného. Třeba právě grafomanii.
Nedávno mě pobavila. A nebo rozesmutněla? Byla tam, kde já už delší dobu nebyla. V Cabourgu. Tam, kde Marcel Proust napsal svoje Hledání ztraceného času. Tam, kde mám jeden ze svých tří domovů. Kde můžu snídat čerstvé croissanty, nebo tu nejlepší baguette na světě na terase nad oceánem.
A kde jsem svého času zavedla pro místní úzkoprsou společnost zprvu až šokující novinku. Na pláži „bez“. „S“ mám totiž problém. Nikdy jsem si žádné takové, určitě trošinku škrtící, kryty nekoupila. I když tuším, že podprsenka může být a nejspíš i je pro muže velmi svůdná. Já v ním pro sebe žádnou svůdnost nikdy ale nenašla. Svlékla bych se i celá, ale to by mi plavčík nedovolil. Stejně jako to nedovolil mému synovi. Když tak vběhl do vln. Veřejně bych pohoršovala. Nevím tedy čím, když jsem se takhle narodila. Ale nemůže člověk hlavou proti lidským předsudkům. V podstatě mám štěstí. Za Motzarta ani kotníček. Zato o vyměšování mluvili běžně. I psali v korespondenci. I královny a králové. A s tím mám zase problémy já.
No, každý máme něco. A nebo nemáme. A já nemám podprsenky. A nejbližší nudistické pláže jsou moc vzdálené. Po pobřeží napravo ta slavná na Vaches noir pro gaye, tam chodím moc ráda. A nalevo, jedna, kde jsem se vlastně nikdy nekoupala. Jednak není povolená. A jednak blízko ní vyplouvají lodě přes La Manche do Doveru. A z těch velkých lodí mám strach.
Když plavu oceánem, sundám i ten zbytek a navleču si ho na zápěstí jako náramek. Aby mi neuplaval. Protože všechno chce své. A plavat v moři v plavkách nebo bez nich, to je tedy pro mně vážně velký rozdíl.
Ale zkuste si někde, kde každý každého zná, a žádná žena tam nikdy neležela na pláži „bez“, svléknout tričko a zůstat tam tak stát. Tohle jsem totiž udělala. Řekla jsem si, že musím radikálně. Jinak bych to těžko dokázala. Jako nedokážu vejít pod ledovou sprchu postupně. Musím se pod ní vrhnout rovnou celá. A překonat ten šok.
A pak se během toho léta začaly ženy postupně odhalovat. A v Cabourgu se to stalo docela běžným zvykem, nad kterým se už nikdo nepozastavil.
Dokonce, když jsem jednou chtěla dalekohledem sledovat rybářský člun, spatřila jsem v dunách naší stařičkou milou sousedku. Pěkně si tam ležela na slunci a mořský vánek se dotýkal jejích obnažených ňader. Možná myslela na svého manžela, se kterým se tak milovali, a který léto před tím zemřel, když při vystupování z vozu upadl spánkem na ostrý okraj chodníku A se kterým tak nádherně snídávali, obědvávali a večeřeli na vedlejší terase za paravánem. Ale já je stejně vnímala, jak smyslně cinkají sklenkami dobrého vína.
A tak mi moje neteř líčila, jak bylo v Cabourgu. Že terasa naší stařičké sousedky byla opuštěná. A že je znát, že už jsem tam delší čas nebyla.
Žádná žena na pláži tam nebyla „bez“. Ani jediná. Široko daleko.

Zklamala jsem Frantu.

Zaklepali večer na okno. Starý zarostlý tremp Franta a podomní prodavač vysavačů.
- Hele jenom dvě hodinky. Ukáže Ti ten svůj lux.
Sedím na okně. Na vlasech místo kondicionéru tělové mléko. Prohlížím si podomního prodavače. Jeho uhlazenost vedle Frantova zálesáctví. Jeho rty v úsměvu.
- Záleží to na Vás.
- Dá mi zadarmo osvěžovač vzduchu za pět tisíc. Když seženu deset lidí.
- Franto, vykašli se na to. Taková pitomost. Otevři si okno.
Podomní prodavač si odkašle.
- Vždyť víš, nemám žádný koberce. A na křeslech kůži.
Jediný, co by mohl vysávat jsou moji roztoči v mojí posteli. A vidím už podomního prodavače prodírajícího se uličkou mezi knihami a nahrbeně vysávajícího mé roztoče pod zkosenou střechou mé ložnice.
- A s roztoči v posteli spím už celé roky. Zkus Čočkina. Má tam jistě spoustu dek.
A všichni tři se podíváme naproti, kde z pod železné rolety vychází proužek slabého světla. A uvnitř tam někde v té místnůstce bez oken je muž, co prohrál v automatech svůj dům.
Franta se smutně zasměje. Podomní obchodník si odkašle. Odcházejí.
Franto! Chci ještě zavolat. Udělala bych to pro tebe. Ale neudělala jsem to.
Jenom dvě hodinky!

Nechtěla jsem knedlíky. Ani psy.

Žiju v psí smečce. A ani nevím, jak se to stalo. Nemám ke psům žádný výjimečný vztah. Nemazlím se s nimi. Nevodím je do parku na procházku. Jen tu žijí vedle mně . A sledují každý můj pohyb. Právě jsme přešli z koupelny do pokoje. Vystoupila jsem z vany. Lehce a nenápadně mě olízli. Uklidněni, že jsem se usadila, usadili se kolem.
Opustím-li dům, vědí to všichni v okolí. V přírodě s nimi chodím na volno. Někdy tím děsím lidi, když je omylem potkáme. Někdy děsí mně hajný.
Žádného psa jsem si vědomě nepořizovala. Po žádném jsem netoužila. Stejně jako po všem ostatním. I všechno ostatní tak nějak ke mně přišlo samo.
Naobědvala jsem se zvrhle ve vaně. Knedlíky, maso a špenát. A vynikající víno, co mi včera donesl Mára. Už nic víc nepotřebuješ? Zeptal se Oleg, který mi to tam všechno naservíroval. A odešel. A já si řekla. Sama v domě. A v tu chvíli si uvědomila tu jejich neustálou přítomnost. Že na mně nepřetržitě spočívají oči mých psů. A že ti psi jsou připraveni zakousnout každého, na koho budu křičet. I když to nebudu já, kdo bude v právu.
Nebudu nikdy na nikoho křičet.

Tsunami

1leden 2OO5

Velmi časné ráno. Svět kolem spí. U hořícího krbu upíjím v tichu praskajících ohnivých polen černou kávu. Na zahradě zpívají ptáci. Je první den v dalším z roků. Myšlenkami mi lítají ohňostroje a ničivé vlny a tváře lidí.
Vstanu, abych mohla spatřit svou vlastní. Nepřesvědčí mě, že nesním. Že tohle všechno je skutečnost.
Vlákna mých svalů se zlehounka rozechvějí.

Rozhovor

Zdědili jsme sadu kapesníků po tetičce.

- André, podej mi utěrku. To není utěrka, ale kapesník.
- Dyť je to hadr.
- No...hadrovej kapesník.
- Do toho hadru se smrká?
- Když je to kapesník, tak se do něj smrká.
- To sem tedy nikdy neviděl. A to se pak vyhodí?
- Ne. Strčí se do kapsy. Proč myslíš, že se jmenuje kapesník?
- Cože? To, co vysmrkáš, si strčíš do kapsy?
Znejistím.
- Hmm..., strkalo se to tam. A když byl úplně posmrkanej, tak se vypral.
- No to tedy muselo bejt pěkně nechutný!

A šítivě odložil kapesníček po tetičce.

Zamyslela jsem se. Představila jsem si socialistické Československo v podzimním sychravém podvečeru. Tisíce lidí spěchajících k domovům.
S plnými kapsami.

Neměla jsem se už čeho zachytit.

Zatočila se mi na vteřinu hlava. Ty jeleni v tom úzkém okně! Jsou tam pořád!
A já tím okýnkem místo anglického trávníčku uviděla na nepatrný okamžik zase ty lidi. U hromady cihel. Na pár vteřin znovu prožila stejné. Jenže ta postýlka, které jsem se tak křečovitě držela, už tam nebyla.

Něco hrubého pomalého se zrychlovalo. A stávalo hladkým. Když se rychlost té hladkosti stala nesnesitelnou, probudila jsem se. Bílý strop. Se stříbrným válečkem. Růžová linka dělící ten strop od růžové stěny. Růžové stěny se stříbrným válečkem. Můj domov. Bez lidí nebyl ničím. Volala jsem pláčem zoufalého dítěte. Snažila se postavit.
Křečovitě jsem se držela okraje postýlky. Kuchyňským úzkým oknem vedle dveří vedoucích na verandu a oknem verandy se dívala na pláčem rozmazaný dvůr. Tam, odkud přicházely zvonivé zvuky. Skloněni, osekávali tam sekyrkami staré pálené cihly lidé. Kteří měli tvořit můj domov. Tvořili můj domov.
V tom úzkém okýnku uzavřena do úzkého prostoru se poklidně pásla laňka. Střežená jelenem s ostražitě i výhružně vztyčenou hlavou s parožím.
Trvalo todlouho. Pak přišli lidé.
Radovali se, že už stojím. Docela sama.

Jak jsem opila i motýla

Přilétá motýl. Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému, jen lehkému překvapení, dosedá. Veliký krásný motýl. Jeho barvy jsou syté. Hnědá a modrá.Podívej, šeptám Olegovi.Dej mu napít, šeptá on, jakoby bylo běžné dávat motýlům napít vína.Pak dodá, že motýl cítí nektar i na sto kilometrů. Zahledím se na číši s tím nádherným rudým třpytem v jedné mé ruce. Pak na motýla v té druhé. Pak trošinku, jen tak maličko, kápnu do dlaně.Vidím ho jasně a zřetelně. Stočený sosáček se prudce vymrští. Vnoří se do kapky, jakoby celý život nedělal nic jiného. Vysaje celou kapičku. Nedá mi to. Ještě trošku ukápnu. Vím, že to nemám dělat. Znovu vysaje všechen ten rudý mok. Znervózněle šmejdí sosáčkem v rýhách na mé dlani. Čím dál rychleji a čím dál nervózněji. Znovu podléhám jeho dychtění. Znovu dolévám.Překročili jsme mez. Už na ničem nezáleží. Vím, že tohle nepřežije.Dopřávám mu konečnou extázi. Nic už nezachráním.On to měl být, kdo měl vědět, kdy přestat.Sosáček mu teď visí docela klidně. Nestočí ho ani, když se pokouší vzlétnout. Podaří se mu to. Těžce se odlepí od mé dlaně. Vrávoravě vzlétá. Sosáček se mu kymácí volně do stran.Tuším ale, že někde za mnou klesne do orosené trávy. Že už se nevznese zpátky k nebi.Neotáčím. se. Dopíjím, co mi nechal.Celé jaro a celé léto mohl lítat z květu na květ. Užívat si všech sladkých nektarů.Možná měl ale krásnou motýlí smrt. Možná, že za ten krátký okamžik prožil víc, než za celý svůj motýlí život.Odpusťte mi, jarní kvítky. Marně budete čekat na opylování. Opil se váš motýlek. Můj první jarní motýl.

Alenka, která nikdy nenavštívila svou říši divů.

Stála šťastná ve frontě na autogram. Helenka se na ní zářně usmála. Jenom na ní. Usmála se tak na každýho z týhle frontičky polykačů hvězdnýho prachu. Ale tenhle úsměv patřil jenom jí. Alence. Alence Helena Vondráčková. Alence Lucie Bílá. Alence. Kolik už má těch drahocenných podpisů? Chvíli dýchat stejný vzduch. Na chvíli pocítit hvězdnou blízkost nadlidí. Vzpomínka na celý život. Téma k hovorům na půl života. Záblesk štěstí pro okamžik života.Historií životů uměle slavných živena. Bez své vlastní historie. Bez historie vůbec. Časopisema pro ženy řízena. Bulvárním tiskem bavena. Filmovými scénáři dojímána. Alenka, čekatelka na štěstí.

Bratranec

Myslím na bratrance, co měl průhledné ruce. Četl v pokoji činžovního domu. Jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.Chodil na procházky s maminkou do městských sadů a parků. Hovořili spolu zvláštním zjemnělým hlasem a nikdy jinak než spisovně. Jeho maminka přišla do Prahy z Beskyd. Vedle svého bratrance cítila jsem se já tak nějak ušmudlaná. Moje hry odehrávaly se na hlíně dvorku. A přesto, že tam, kde jsem žila, byla jsem brána za hodné, snad až příliš vzorné děvčátko, vedle něho připadala jsem si tak nějak zdivočele bujně. On upravený blonďáček a já malá cikánečka.Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako osika a já myslela, že snad umře. Stále opakoval, že má zimnici a já se ho snažila zahřát na tom nerozloženém, úzkém gauči, co vyrobil náš společný dědeček vlastníma rukama.O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky slyšela jsem cinkat něco jako rolničky. Tehdy Prahou v noci chodívalo jen málo lidí. A ti, co chodívali, se vzájemně znali. Alespoň podle vidění.Pod železničním mostem někdo přicházel pomalým krokem, lehce nahrben. V těch místech nechodil už nikdo. Šla jsem lehce vzrušena vstříc tomu muži. V ruce držel síťovku a v ní cinkaly láhve desítky, narážejíc do sebe. Můj bratranec. Z jeho velkých modrých očí, které už nemohly být světlejší, jsem i ve tmě četla známý smutek. Oslovil mě zase tak, jak jen on umí vyslovit moje jméno. Objali jsme se. Zatřpytilo se nám v očích. Pak jsme zase odcházeli, vzdalujíc se od sebe, každý dál svým směrem, nočním tichem. Vnímala jsem ty vzdalující se rolničky, rozléhající se spoře osvětleným nábřežím smutného velkoměsta. Po tváři mi stékaly horké slzy. Stékají i teď. Zase vidím, jak pomalým pohybem ruky odkrývá svou tvář zahalenou dlouhými vlasy. Jen pro ty vlasy vyhodili ho ze škol, i když jeho inteligence byla nadprůměrná. Vlasy nebo škola. Nikdo, kdo bude žít po nás, to už nemůže pochopit. Vlasy nás určovaly. Nesli jsme pochodeň těch, kteří polehávali na schodech pod Muzeem. Kteří nesměli vstoupit do tramvají, vlaků, divadel, kin, na výstavy. Kterým společnost zakázala pohybovat se na veřejnosti. Společnost proti které protestovali tím nejněžnějším způsobem. Ani maminka mého bratrance nemohla chápat, co to znamenalo, nechat si ustřihnout vlasy.Nepomohly její prosby ani pláč. Věděla, že donucení pracovat v sedmnácti jako pomocná síla, strhne ho někam, odkud se už těžko vrací.A on našel klamné vysvobození v tom, o čem bylo zakázáno v našem socialistickém státě mluvit. V drogách.Ani já si nikdy neustřihnu svoje vlasy. I když je budu mít už docela bílý.

Večer melancholie

procházím vilovou Libní v kopci
ze sloupů na mně mávají proužky telefonních čísel
hledám podnájem
hledáme reality v této lokalitě
hledám hodnou paní k dítěti
hledá se černý kocourek slyšící na jméno Lucifer
procházím dál tím stmívajícím se světem
smuteční stuhy rozvlní se kolem mýho těla do větrů
hledám štěstí
hledám lásku
hledám blízké duše
hledám alespoň jednu blízkou duši
hledám samu sebe
hledám smysl toho všeho
tak takhle asi člověk nakonec najde Boha
pro mně ale příliš vysoko

Interrupční komise

Stály jsme uprostřed pěšinky s nemocniční budovou za zády. Ptáci zpívali, šťastní z horce nečekaného jara. Všechno se probouzelo k životu. V tom ránu. V tom jaru v půli sedmdesátých let. Byl konec března. V únoru mi bylo osmnáct. Mohla jsem tedy už rozhodovat za sebe sama. A nejen za sebe.Uvnitř mého těla se taky něco probouzelo. Taky k životu.Úzkost, která mě od rána svírala, lehce povolila. Viděla jsem ho přicházet.Chtělo se mi smát. Někdy, stojím-li tváří v tvář stejně podivně dramatickému okamžiku, chce se mi smát. Podivně.Taky se smál. Smál se rozšířenými panenkami v tmavě modrých očích. Smál se svou rychlou chůzí. Jakoby hopkal radostí. Rozložitý, malý svalovec s dlouhými kudrnatými vlasy. Modře pruhované triko na hrudi a pažích praskalo. Smál se celou svou bytostí. Smál se. Konečně se něco dělo. Když vešel do třídy, startku přilepenou na horním rtu, v tažce na kolečkách obrovskýho hada škrtiče, taky jsem se smála. Protože taky se konečně něco dělo.Přes zmalovaná víčka, řasy, oblepené krémem na boty, ošoupané džíny, vytahané triko, děravé kecky a dlouhé vlasy, zpola zakrývající tvář, neušel mu můj křehce dívčí půvab.Teď jsme stály na té pěšince. Já a Jana. Ona bledá v tváři úzkostí, kterou neměla cítit, protože ta úzkost patřila mně. Já, ve které úzkost zahnal podivný smích do úzkých. A on po tý pěšince přicházel.Na lavičce nemocničního parku jsme si pak zopakovali předem promyšlený scénář.Byli jsme připraveni zahrát podle něj akt, který mě měl zachránit. Zachránit před dítětem, jehož skutečnou existenci jsem si sebezáchovně nepřipouštěla. V tom scénáři nebylo ani kousek pravdy. Mimo té jediné. Chtěla jsem přerušit počátek života, který se ve mně tvořil, aniž bych si byla vědoma toho, co se ve skutečnosti děje.Místnost, jako hrobka z falešnýho mramoru. Seděli tam za umakartovým stolem na umakartových židlích čtyři. Tři znavené snad ženy středních let. Kousek stranou pak stárnoucí snad muž. Čtveřice bezpohlavních soudců. Bez výrazů v pobledlých tvářích.Rozhodnou o mém příštím osudu.Seděli jsme tam naproti nim. Taky na židlích z umakartu. Já, v kanárkově žlutých šatičkách z krymplenu, dojímala je už dřív, než bylo cokoli vyřčeno. Julius, který vytáhl zpoza ucha žvýkačku a začal velmi hlasitě otevřenými ústy přežvykoval. Ve tváři výraz naprostého pohrdání. Vším a všemi. Občas na mě úkosem vrhnul pohled plný vilnosti a významně mlasknul. Na to já pak reagovala poplašeným, téměř nezřetelným vzlykem. Který ale neměl ujít a ani neušel pozornosti poroty. Jana, pobledlá, čekala na chodbě. Bude-li třeba svědectví.Náš akt jsme zahráli bezchybně. Dívenka, svedena na večírku zhýralým ztroskotancem. Otcem dvou dětí. Nežli ji připravil o panenství, opil tu nešťastnou dívku dvěma hořčičnejma sklenkama bílýho vína.Snad jsme se při tom i trochu zvráceně bavili.Jenže v tý hrobce z falešnýho mramoru byl s námi ještě někdo. Někdo kvůli němuž celý ten tiátr vznikl. Bezbranně přijme osud, který jsme mu zpečetili. Já a interrupční komise.Šli jsme to pak zapít k Faustovi.Chtěla jsem Julkovi poděkovat. Bylo za co. Nikdy jsme se ani nepolíbili.To drama mělo ale tři akty. A tohle byl ten druhý.

O fasadách

Ten dům jsem znala téměř intimně. Při nočních procházkách Prahou dotýkala jsem se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítky domů pocítily na svých zašedlých hrubých zdech dotek tepla mojí dlaně.Po horkých letních dnech, kdy nasávaly kamenné středověké zdi do sebe horkost slunce, zase na oplátku cítila já, při nočních toulkách, odcházející teplo z jejich kamenů. Dlaněmi vstupovalo do mého těla. Chvějivě rozehrávalo moji představivost.Noční bloudění Starou Prahou.Stála jsem před tím domem v teplém jaru a ani trochu nechtělo se mi dotýkat jeho jasně žluté nové fasády.Kolem procházeli dva a ona mu říká :„ Podívej, jak ten dům pěkně opravili.“A on, přitakávaje: „Konečně už to tady začíná nějak vypadat. Pěkně s tím hnuli.“Bylo mi jich líto a sebe taky a nejvíc toho domu. Všech těch domů.Ráda bych se opřela o tu kanárkovou zeď a zapálila si cigaretu. Jenže už léta nekouřím.Viděla jsem herečku. Padesátnici.Měla umělé blond vlasy a štíhlou, denním cvičením mučenou šlachovitou postavu se silikonovými ňadry. Tvář rádoby mladickou, plastickou. A pro jistotu černé brýle.V jejím obličeji nebylo stopy po jakékoli sensibilitě a její tělo postrádalo jakýchkoli smyslných gest. Přesto mluvila právě o milostném svádění.Vypadala vskutku žalostně.A pak slyším : „ Ta baba vypadá fakt skvěle.“Pak se v nich vyznej! V těch fasádách.

Nůžky na lásku

Byl o patnáct let starší než ona. Žil se svou babičkou. Staral se o ní. Ženám se líbil. On o ně zájem ale neprojevoval.S přirozeností přírodních lidí mu vyslovila svoje city k němu. Odmítl ji. Její reakce ho překvapila. Se stejnou přirození s jakou se mu nabídla, se podivila, proč odmítá něco, co neokusil. Byla přímá a vytrvalá. Jejich vztah začal.Ona nadána smyslem pro tělesné požitky, živočišně toužila po intimních něžnostech. On se jim bránil. Ještě nikdy neměl milostný vztah se ženou. K erekci ho mohla dovést jen jeho vlastní bunda. Trhaná, ničená. Ukájel se představou ničené bundy. Jinak to neuměl.Děvčátko, do kterého byl v dětství zamilován, pošlapalo a roztrhalo mu jeho novou bundu. Pokořen děvčátkem, byl pak ještě potrestán svými rodiči. Sexuolog konstatoval příčinu úchylky. Na její vyléčení byl už krátký.Byl horký jarní den. Byl nezvykle horký jarní den. Projížděli pomalu lesní krajinou. Otevřenými okny zelené škodovky vdechovali omamný vzduch, nabitý smyslnými výpary přírody, rozdychtěné touhou množit se. Příroda, rozpálena milostnou touhou, chystala se naplnit očekávání smyslného jara. V sžíravé vášni splynout v jednotné rozkoši jarního smilnění.Oči obou, aniž by oni sami při tom pohnuli hlavou, hledaly po okrajích lesa vhodné místo. On, navzdory horkému dni na sobě svoji bundu. Křečovitě svíral volant. Pod dlaněmi horký, lepkavý pot. Pot stékal čúrek za čúrkem po jeho mužných plecích. Ona svírala v prostorné kapse volných kalhot starobylé nůžky. Ze staré singrovky jeho babičky.Těžce vdechovali, ve stejném rytmu, ten erotikou nabitý vzduch. Vůz rytmicky drncal po hrbolaté cestě. Cítila, jak ten rytmus působí na její dychtivé ženství. Cítila, jak v tom samém rytmu, nespoutaná mohutná ňadra nechávají třít divoce vytrčené bradavky o něžně hrubou látku. V jednom jediném okamžiku zahlédli to stejné místo. V polostínu, uprostřed vysokých borovic. Lože z mechových polštářů. Zaskřípěla ruční brzda. Ten skřípot pronikl jejich těly. Nebezpečně. Slibně. Mlčky se vyzuli z bot a ponožek. Vstoupily do mechu. Zlehounka našlapovali. Vysvlékla ho zezadu z jeho bundy. Tělem mu projel osten vzrušení. Namáhavě udělal ještě pár kroků. Do stínu. K vysoké borovici. Opřel se zády o kmen mohutného stromu. Pomalu se sunul dolů do mechu. Staletý kmen rozdíral kůži na jeho zádech.Stála před ním. Osvobozena od svého oblečení. Široce rozkročena v slunci. Rozpuštěné vlasy padající na ladné boky. K ňadrům přimknutou bundu. V rozpacích lehce kývala tělem do stran. Křečovitě svírala předměty vášně svého milence.Pak padla do mechu na kolena. Hodila bundu před sebe do mechu. Oběma rukama pevně sevřela nůžky. Vyzdvihla paže vysoko nad hlavu a bodla. A pak znovu a znovu. Čím dál divočeji. S vlasy padajícími na zdvihající se a zase klesající ňadra. Znovu a znovu zarývala nůžky do odolné kůže.On, téměř bez sebe, se stoupajícím mužstvím. Poprvé vzrušován skutečností. Ne představou.Chtěl vstát, obejít jí a pokleknou do chladivého mechu za ní. Nemohl se pohnout. Hlasitě sténal. Sténali oba. Vzdáleni jeden od druhého. Přece ale už navždy spojeni.Odhodila nůžky a začala bundu vší silou trhat rukama. Zvuk trhané kůže přiváděl ho do extáze. Po kolenou se k němu přiblížila. Vzala bundu do zubů.Volnýma rukama vyprostila jeho mužství. Pokořenou bundu navlékla na své rozpálené tělo. Přiblížila se těsněji. Zastřenými zraky vpíjeli se jeden do druhého. Chvějivě dosedala do klína svého milence . Splynuli. Muž a žena.Zachráněni před odsouzením k samotě.

Přistižena

Od blízkého člověka dostala jsem ten přístrojek. Někomu může připadat i perverzní. Není. Jde jen o ten správný pohled na lidskou přirozenost. Není to nic víc, než jen vhodně tvarovaný masážní strojek. A masáže působí vždy úlevně. Úleva osamnělým ženám. Já nebyla osamělá. Jenom už strašně dlouho sama na břehu oceánu.
Byli tam se mnou jen dva malí chlapečkové. Můj syn a můj synovec.Uprostřed noci, když jsem nemohla už moc dlouho usnout, vzpomněla jsem si na přístrojek. Fungoval. Z ticha se náhle ozval hlásek: „Co to je?“ Lekla jsem se příšerně. Vypnula strojek. „Asi někde někdo něco vrtal.“
Pak zase dlouhé ticho. Znovu jsem nalezla odvahu. Abych posléze mohla nalézt i klidný spánek. A znovu ten hlásek: „Není to vrtačka! Vím co děláš!“.
Ztuhla jsem. „Holíš si nohy!“

Erotický sen

Procházela jsem zvláštní krajinou. Ta krajina nebyla vůbec malebná, ale podivně teple vlhce ponurá. Uviděla jsem kráčejícího muže přede mnou. Ačkoli jsem nemohla spařit jeho tvář, okamžitě jsem rozpoznala, kdo to je. Biskup Malý. Popoběhla jsem, abych ho oslovila. Pak jsme tím vlhkým teplem procházeli společně. Mluvili jsme o životě. Říkala jsem mu, že tehdy na letenský pláni zaskočil ten dav, když spustil na ten ateisticky vychovávaný lid otčenáš. A že já, protože ho mám ráda, taky jsem opakovala, lehce uzardělá, po něm všechna ta slova. Pomalu jsme procházeli tou stále více ponurou a stále teplejší krajinou. Snad mě chtěl přiblížit Bohu. Položil zlehka svou teplou, vlídnou dlaň dolů na moje záda, tam na to místečko, mezi dva dolíčky. Prudce ke mně obrátil svou tvář. Jeho náhle překvapivě smyslná dlaň vystřelila i do jeho celibátem mučeného těla šíp. Jen zázrakem zůstali jsme tam tak stát.
Dva osikové lístečky v teplém větru.

Psí život

Strávila jsem celý leden a kousek února v naprosté samotě na chalupě v Orlických horách. Docházelo mi postupně jídlo, až došlo docela. Pak už nezbylo, než vrátit se, kam patřím. Do toho, i v chladně nepříjemném jaru, nejkrásnějšího z měst. Byl jeden z mých posledních večerů na horách. Už nezbývalo žádné jídlo. Jen sáček vaječných těstovin. Šetřila jsem je pro psy. Ten večer se mi zdálo, že už mají tak velký hlad, že nastal čas i těch posledních těstovin. Snad i proto, aby nedošlo nakonec na sen mé maminky a psi se nepustili během mého spánku i do mně. Kočky jim sice občas přinesly nějakou tu myšku, ale to jim zdaleka nestačilo. Celou dobu jsem měla v hlavě ještě jedno. Našla jsem v kompotové mystičce na chodbě marihuanové máslo. Zbylo tam po partě lidí, kteří byli na chalupě přede mnou. Zdálo se mi trochu žluklé, ale i tak. Bylo to máslo. Byla to výživa. Vmíchala jsem tedy celý ten zelenkavý obsah z mističky do těch těstovin. Rozdělila na tři hromádky a podala psům. Sama jsem dojedla pár posledních brambor a uvařila si spoustu čaje. Tu noc měl být totiž úplněk. Když je úplněk, je mi jasné, že se ani nemusím ukládat ke spánku. Stejně jsem se ale uložila. V kachlových kamnech praskalo dřevo a celá chalupa byla do horka roztopená. A my byli nasyceni. Maličkými okénky chalupy sledovala jsem dlouhé stíny, jak putují tím krásným koutkem Země. Šťastná, že rádia se ve tmě dají poslouchat třeba celou noc. Bude ještě dlouho trvat, než ty stíny projdou celým tím stříbrně ozářeným zasněženým údolíčkem.Pak jsem spíš vycítila, než uslyšela pohyb. Rozsvítila jsem lampičku. Vedle postele stál Dag. Jeho dlouhá šedivá srst byla podivně zježena. Kýval hlavou ze strany na stranu. Houpavě. Pomalu. Výraz tupé nepříčetnosti. Hledala jsem očima dva zbylé psy.Cit ležel na boku takřka bez hnutí. Chvíli jsem myslela, že je po něm. Malý jezevčík Pejsek ležel taky na boku. Krátké nožky mu cukaly v divokém úprku. Naši pejskové! Skon jednoho před rodinou obhájím, ale všech tří? Cit ještě dýchal. Těžce, ale dýchal. Natáhla jsem si na bosé nohy vysoké těžké zimní boty, co jsem zdědila po jednom kovářovi a na nahé tělo natáhla žlutý froté župan. Snažila jsem se přesvědčit psy, aby mě následovali do té úplňkové noci. Marně. Dag dál pomalu kýval svou hřívou ze strany na stranu. Cit začal bouchat svým silným ocasem do dřevěné podlahy a pejsek o něco zrychlil svůj pomyslný běh. Z místa se ale nehnuli.Já vyběhla tedy sama do té nádherné noci. Sníh sahal vysoko ke krovům střechy. Jen kolem chalupy byla vyšlapaná úzká pěšinka.Na pokraji již hysterie vběhla jsem do hlubokého sněhu a jala se v něm vyšlapávat kruh. Nejdřív jsem jen stěží dostávala nohy ze stopy, pak už to šlo snadněji. Nakonec jsem lítala v tom kolečku jako zběsilá.Pak jsem se vrátila do chalupy a jednoho po druhém odnesla všechny své tři psy do toho hlubokého kruhu. Strkala je před sebou, jen těžko je nutíc k pohybu. Dag nepřestával kývat hlavou. Vybavila se mi vzpomínka na jednu mojí přítelkyni.Taky takhle jednou nepřestávala kývat svojí krásnou hlavičkou.Dlouho jsme pak pochodovali v tom kruhu nocí. Já ve svém žlutém županu, obrovské kožené boty na malých bosých nožkách a tři zfetovaní psíci. Stíny pomalu přecházely údolím.Kýčovitě nad tím vším plul obrovský kulatý, víc zlatý než stříbrný, měsíc. A mně se jako vždycky zdálo, že má tvář. Tentokrát jakoby se pobaveně usmíval. A taky lehoučce pokyvoval svou obrovskou zlatavou hlavou. Věděl svý. Zná mě už dlouhá léta.

Všednost

Stejný den za stejným dnem. Radost nad do lesku vycíděným sporákem. Odměnou posezení u televize. Spokojená domácnost. Z toho tě nedostane návštěva divadla. Ani dobrá kniha. Nemyslím, že je ve mně málo pokory. Jen nespadnout do každodenní všednosti. Necítit se v ní spokojen. Den za dnem ke konečnému nebytí.Moje děsy ale druhé děsit nemusí.

Sexuální nevýchova

Dostala jsem panenku. Byla jiná než všechny panenky mých kamarádek. Měla totiž dlouhé vlasy. A dlouhé vlasy byl můj vlastní nesplněný sen. Mně pravidelně stříhali. Pro mé pohodlí. Teď jsem měla velikou panu s dlouhými vlasy. Nemohla jsem česat svoje. Česala jsem její.Jiné panenky mě nezajímaly.To léto o prázdninách u příbuzných jsem zapomněla i na tu svoji dlouhovlasou. Půda, sklep, kůlny a stodoly se svými zapomenutými poklady se staly mou vášní. Dodnes jí jsou. Mezi tou nekonečnou plejádou roztodivných předmětů jsem objevila i něco, co mělo více společného se současným životem obyvatel toho domu, než s její minulostí. Přemýšlela jsem, na co by se ta věc hodila. Snažila jsem se jí nafouknout jako balónek, ale stále tam zůstával koneček, co nafouknout nešel. A pak to bylo najednou naprosto jasné.Vyběhla jsem do podkroví, vytáhla kufr a z něho panenku. Koupací čepička jí seděla jako ulitá. Napěchovala jsem pod ní všechny její krásné vlasy. Nemohla jsem se dočkat. Po obědě půjdeme na koupaliště.A šli jsme na koupaliště. Tatínek si mě pyšně vedl za ruku. Já stejně pyšně nesla pod paží svojí panenku. S její novou koupací čepičkou. Tenký koneček se jí vesele pohupoval v rytmu mé radostně hopkavé chůze.A pak se to stalo. Proti nám šel nějaký venkovan. V černých, uschlým blátem zamazaných holínkách. V síťovce mu cinkaly lahve s pivem. Rozchechtal se. A došel další. A taky se rozchechtal. Ukazovali na mojí panenku. I tatínek se na ní podíval. A obličej mu zalil nach. Prudce mi vytrhl panenku. Snažil se zbavit její dlouhé vlasy té gumy. Jen ztěží je vyprostil. Zasmál se. Podivným smíchem rozpaků.A tam někde dole pod tím vším jsem stála já. Vyděšeně nevědomá. Nerozuměla jsem vůbec ničemu. Tak nějak jsem tušila, že je tatínek vystaven k vůli mně posměchu těch mužů. Nechápala jsem proč. Pak mi tatínek zase strčil panenku do ruky. Bez čepičky. Silonové dlouhé vlasy jí trčely do všech stran. Už jsem jí nechtěla. Smutně jsem ji nesla. Těžkla v mé ruce jako olovo.Na koupališti jsme byli já a můj tatínek spolu osamělí. Mohl mě třeba vzít do náruče. Zatočit se mnou v teplém větru. Neudělal to ale. Styděl se mě. A já jeho.Při zpáteční cestě strčil panu do velké kostkované tašky. Svíral mojí malou ručku. Šli jsme mlčky. Kolem zámku. Dlouhou silnicí.
Spojeni horkými vlhkými dlaněmi.

Havran

Vždycky, když uvidím na poli havrana, říkám si: „Hele havran, ne vrána, vrány jsou vzácný.“Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem, neznámého domu na neznámou zahradu. Uprostřed netravnaté zahrady mezi starými stromy bez listí stála malá budka. Vzadu se srdíčkem a vpředu bez dveří. Sedla jsem si na ojíněné chladné dřevo s oválným otvorem. Kolem se seskupilo hejno hladových splihlých slepic a na klín mi skočil zrzavý kocour.Seděla jsem tam jako ve snu. Dívala se na černý ptáky, co s krákoráním střídavě dosedali a zase znovu vzlétali z koruny starého stromu. Prokřehlá. Jen kocour mě hřál a hlasitě předl. Tohle tedy žiju. Tohle není sen. I tyhle vrány jsou skutečný.V okně neznámého domu se objevila zarostlá tvář neznámého muže. Z úst mu stoupal bílý obláček, když zvolal do toho chladného podivného rána: „Hele! Havrani! Ne vrány! Vrány jsou vzácný.“Prolezla jsem zase tím oknem s oprýskaným rámem do toho domu a prodírala se mezi prázdnými lahvemi od piva, rumu a laciného vína, kolem rozestlané postele s pruhovanými obrovskými peřinami k prastarému telefonu.Muž přikládal do kamen a mluvil ke mně, aniž by se na mně podíval: „Usnula jsi dřív, než jsem stačil zatopit.“Vytáčela jsem číslo taxislužby.Jenže. Nevěděla jsem, kam mají pro mně přijet.