Havran

Vždycky, když uvidím na poli havrana, říkám si: „Hele havran, ne vrána, vrány jsou vzácný.“Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem, neznámého domu na neznámou zahradu. Uprostřed netravnaté zahrady mezi starými stromy bez listí stála malá budka. Vzadu se srdíčkem a vpředu bez dveří. Sedla jsem si na ojíněné chladné dřevo s oválným otvorem. Kolem se seskupilo hejno hladových splihlých slepic a na klín mi skočil zrzavý kocour.Seděla jsem tam jako ve snu. Dívala se na černý ptáky, co s krákoráním střídavě dosedali a zase znovu vzlétali z koruny starého stromu. Prokřehlá. Jen kocour mě hřál a hlasitě předl. Tohle tedy žiju. Tohle není sen. I tyhle vrány jsou skutečný.V okně neznámého domu se objevila zarostlá tvář neznámého muže. Z úst mu stoupal bílý obláček, když zvolal do toho chladného podivného rána: „Hele! Havrani! Ne vrány! Vrány jsou vzácný.“Prolezla jsem zase tím oknem s oprýskaným rámem do toho domu a prodírala se mezi prázdnými lahvemi od piva, rumu a laciného vína, kolem rozestlané postele s pruhovanými obrovskými peřinami k prastarému telefonu.Muž přikládal do kamen a mluvil ke mně, aniž by se na mně podíval: „Usnula jsi dřív, než jsem stačil zatopit.“Vytáčela jsem číslo taxislužby.Jenže. Nevěděla jsem, kam mají pro mně přijet.