Procházela jsem zvláštní krajinou. Ta krajina nebyla vůbec malebná, ale podivně teple vlhce ponurá. Uviděla jsem kráčejícího muže přede mnou. Ačkoli jsem nemohla spařit jeho tvář, okamžitě jsem rozpoznala, kdo to je. Biskup Malý. Popoběhla jsem, abych ho oslovila. Pak jsme tím vlhkým teplem procházeli společně. Mluvili jsme o životě. Říkala jsem mu, že tehdy na letenský pláni zaskočil ten dav, když spustil na ten ateisticky vychovávaný lid otčenáš. A že já, protože ho mám ráda, taky jsem opakovala, lehce uzardělá, po něm všechna ta slova. Pomalu jsme procházeli tou stále více ponurou a stále teplejší krajinou. Snad mě chtěl přiblížit Bohu. Položil zlehka svou teplou, vlídnou dlaň dolů na moje záda, tam na to místečko, mezi dva dolíčky. Prudce ke mně obrátil svou tvář. Jeho náhle překvapivě smyslná dlaň vystřelila i do jeho celibátem mučeného těla šíp. Jen zázrakem zůstali jsme tam tak stát.
Dva osikové lístečky v teplém větru.
Žádné komentáře:
Okomentovat