Probuzena vichrem a sirénami záchranných vozů, zůstala jsem chvíli bez hnutí v embryonální poloze, obtažena péřovým válcem. Sirény vymazaly děj snu, ze kterého zůstal jen pocit úzkosti. Tíživá kostrbatá natlačená koule v hrudi. Paralyzující tělo.
Ztěžka jsem ji prodýchala. Odhadla čas a sešla dolů uvařit si kávu.
Stála jsem oblečená s kávou v ruce a dívala se prázdně na hodiny, které ukazovaly čas mezi půlnocí a ránem. Už nebudu říkat, že umím odhadovat čas.
Lehla jsem si s tou kávou znovu do své postele a snažila se vědomě navodit jiný pocit, než ten, co zůstal po té tíživé kouli. Bylo by toho dost, co by mě mohlo tížit. Kdyby to za tu tíži stálo. Přetvořila jsem ten prázdný pocit podivného smutku v sobě na jen lehoučce, ale přesto radostný pocit z bytí.
Protože s tím, co by mě mohlo tížit, stejně nemůžu vůbec nic dělat.
