Večer melancholie

procházím vilovou Libní v kopci
ze sloupů na mně mávají proužky telefonních čísel
hledám podnájem
hledáme reality v této lokalitě
hledám hodnou paní k dítěti
hledá se černý kocourek slyšící na jméno Lucifer
procházím dál tím stmívajícím se světem
smuteční stuhy rozvlní se kolem mýho těla do větrů
hledám štěstí
hledám lásku
hledám blízké duše
hledám alespoň jednu blízkou duši
hledám samu sebe
hledám smysl toho všeho
tak takhle asi člověk nakonec najde Boha
pro mně ale příliš vysoko

Interrupční komise

Stály jsme uprostřed pěšinky s nemocniční budovou za zády. Ptáci zpívali, šťastní z horce nečekaného jara. Všechno se probouzelo k životu. V tom ránu. V tom jaru v půli sedmdesátých let. Byl konec března. V únoru mi bylo osmnáct. Mohla jsem tedy už rozhodovat za sebe sama. A nejen za sebe.Uvnitř mého těla se taky něco probouzelo. Taky k životu.Úzkost, která mě od rána svírala, lehce povolila. Viděla jsem ho přicházet.Chtělo se mi smát. Někdy, stojím-li tváří v tvář stejně podivně dramatickému okamžiku, chce se mi smát. Podivně.Taky se smál. Smál se rozšířenými panenkami v tmavě modrých očích. Smál se svou rychlou chůzí. Jakoby hopkal radostí. Rozložitý, malý svalovec s dlouhými kudrnatými vlasy. Modře pruhované triko na hrudi a pažích praskalo. Smál se celou svou bytostí. Smál se. Konečně se něco dělo. Když vešel do třídy, startku přilepenou na horním rtu, v tažce na kolečkách obrovskýho hada škrtiče, taky jsem se smála. Protože taky se konečně něco dělo.Přes zmalovaná víčka, řasy, oblepené krémem na boty, ošoupané džíny, vytahané triko, děravé kecky a dlouhé vlasy, zpola zakrývající tvář, neušel mu můj křehce dívčí půvab.Teď jsme stály na té pěšince. Já a Jana. Ona bledá v tváři úzkostí, kterou neměla cítit, protože ta úzkost patřila mně. Já, ve které úzkost zahnal podivný smích do úzkých. A on po tý pěšince přicházel.Na lavičce nemocničního parku jsme si pak zopakovali předem promyšlený scénář.Byli jsme připraveni zahrát podle něj akt, který mě měl zachránit. Zachránit před dítětem, jehož skutečnou existenci jsem si sebezáchovně nepřipouštěla. V tom scénáři nebylo ani kousek pravdy. Mimo té jediné. Chtěla jsem přerušit počátek života, který se ve mně tvořil, aniž bych si byla vědoma toho, co se ve skutečnosti děje.Místnost, jako hrobka z falešnýho mramoru. Seděli tam za umakartovým stolem na umakartových židlích čtyři. Tři znavené snad ženy středních let. Kousek stranou pak stárnoucí snad muž. Čtveřice bezpohlavních soudců. Bez výrazů v pobledlých tvářích.Rozhodnou o mém příštím osudu.Seděli jsme tam naproti nim. Taky na židlích z umakartu. Já, v kanárkově žlutých šatičkách z krymplenu, dojímala je už dřív, než bylo cokoli vyřčeno. Julius, který vytáhl zpoza ucha žvýkačku a začal velmi hlasitě otevřenými ústy přežvykoval. Ve tváři výraz naprostého pohrdání. Vším a všemi. Občas na mě úkosem vrhnul pohled plný vilnosti a významně mlasknul. Na to já pak reagovala poplašeným, téměř nezřetelným vzlykem. Který ale neměl ujít a ani neušel pozornosti poroty. Jana, pobledlá, čekala na chodbě. Bude-li třeba svědectví.Náš akt jsme zahráli bezchybně. Dívenka, svedena na večírku zhýralým ztroskotancem. Otcem dvou dětí. Nežli ji připravil o panenství, opil tu nešťastnou dívku dvěma hořčičnejma sklenkama bílýho vína.Snad jsme se při tom i trochu zvráceně bavili.Jenže v tý hrobce z falešnýho mramoru byl s námi ještě někdo. Někdo kvůli němuž celý ten tiátr vznikl. Bezbranně přijme osud, který jsme mu zpečetili. Já a interrupční komise.Šli jsme to pak zapít k Faustovi.Chtěla jsem Julkovi poděkovat. Bylo za co. Nikdy jsme se ani nepolíbili.To drama mělo ale tři akty. A tohle byl ten druhý.

O fasadách

Ten dům jsem znala téměř intimně. Při nočních procházkách Prahou dotýkala jsem se mnohokrát dlaní jeho zdí. Desítky domů pocítily na svých zašedlých hrubých zdech dotek tepla mojí dlaně.Po horkých letních dnech, kdy nasávaly kamenné středověké zdi do sebe horkost slunce, zase na oplátku cítila já, při nočních toulkách, odcházející teplo z jejich kamenů. Dlaněmi vstupovalo do mého těla. Chvějivě rozehrávalo moji představivost.Noční bloudění Starou Prahou.Stála jsem před tím domem v teplém jaru a ani trochu nechtělo se mi dotýkat jeho jasně žluté nové fasády.Kolem procházeli dva a ona mu říká :„ Podívej, jak ten dům pěkně opravili.“A on, přitakávaje: „Konečně už to tady začíná nějak vypadat. Pěkně s tím hnuli.“Bylo mi jich líto a sebe taky a nejvíc toho domu. Všech těch domů.Ráda bych se opřela o tu kanárkovou zeď a zapálila si cigaretu. Jenže už léta nekouřím.Viděla jsem herečku. Padesátnici.Měla umělé blond vlasy a štíhlou, denním cvičením mučenou šlachovitou postavu se silikonovými ňadry. Tvář rádoby mladickou, plastickou. A pro jistotu černé brýle.V jejím obličeji nebylo stopy po jakékoli sensibilitě a její tělo postrádalo jakýchkoli smyslných gest. Přesto mluvila právě o milostném svádění.Vypadala vskutku žalostně.A pak slyším : „ Ta baba vypadá fakt skvěle.“Pak se v nich vyznej! V těch fasádách.

Nůžky na lásku

Byl o patnáct let starší než ona. Žil se svou babičkou. Staral se o ní. Ženám se líbil. On o ně zájem ale neprojevoval.S přirozeností přírodních lidí mu vyslovila svoje city k němu. Odmítl ji. Její reakce ho překvapila. Se stejnou přirození s jakou se mu nabídla, se podivila, proč odmítá něco, co neokusil. Byla přímá a vytrvalá. Jejich vztah začal.Ona nadána smyslem pro tělesné požitky, živočišně toužila po intimních něžnostech. On se jim bránil. Ještě nikdy neměl milostný vztah se ženou. K erekci ho mohla dovést jen jeho vlastní bunda. Trhaná, ničená. Ukájel se představou ničené bundy. Jinak to neuměl.Děvčátko, do kterého byl v dětství zamilován, pošlapalo a roztrhalo mu jeho novou bundu. Pokořen děvčátkem, byl pak ještě potrestán svými rodiči. Sexuolog konstatoval příčinu úchylky. Na její vyléčení byl už krátký.Byl horký jarní den. Byl nezvykle horký jarní den. Projížděli pomalu lesní krajinou. Otevřenými okny zelené škodovky vdechovali omamný vzduch, nabitý smyslnými výpary přírody, rozdychtěné touhou množit se. Příroda, rozpálena milostnou touhou, chystala se naplnit očekávání smyslného jara. V sžíravé vášni splynout v jednotné rozkoši jarního smilnění.Oči obou, aniž by oni sami při tom pohnuli hlavou, hledaly po okrajích lesa vhodné místo. On, navzdory horkému dni na sobě svoji bundu. Křečovitě svíral volant. Pod dlaněmi horký, lepkavý pot. Pot stékal čúrek za čúrkem po jeho mužných plecích. Ona svírala v prostorné kapse volných kalhot starobylé nůžky. Ze staré singrovky jeho babičky.Těžce vdechovali, ve stejném rytmu, ten erotikou nabitý vzduch. Vůz rytmicky drncal po hrbolaté cestě. Cítila, jak ten rytmus působí na její dychtivé ženství. Cítila, jak v tom samém rytmu, nespoutaná mohutná ňadra nechávají třít divoce vytrčené bradavky o něžně hrubou látku. V jednom jediném okamžiku zahlédli to stejné místo. V polostínu, uprostřed vysokých borovic. Lože z mechových polštářů. Zaskřípěla ruční brzda. Ten skřípot pronikl jejich těly. Nebezpečně. Slibně. Mlčky se vyzuli z bot a ponožek. Vstoupily do mechu. Zlehounka našlapovali. Vysvlékla ho zezadu z jeho bundy. Tělem mu projel osten vzrušení. Namáhavě udělal ještě pár kroků. Do stínu. K vysoké borovici. Opřel se zády o kmen mohutného stromu. Pomalu se sunul dolů do mechu. Staletý kmen rozdíral kůži na jeho zádech.Stála před ním. Osvobozena od svého oblečení. Široce rozkročena v slunci. Rozpuštěné vlasy padající na ladné boky. K ňadrům přimknutou bundu. V rozpacích lehce kývala tělem do stran. Křečovitě svírala předměty vášně svého milence.Pak padla do mechu na kolena. Hodila bundu před sebe do mechu. Oběma rukama pevně sevřela nůžky. Vyzdvihla paže vysoko nad hlavu a bodla. A pak znovu a znovu. Čím dál divočeji. S vlasy padajícími na zdvihající se a zase klesající ňadra. Znovu a znovu zarývala nůžky do odolné kůže.On, téměř bez sebe, se stoupajícím mužstvím. Poprvé vzrušován skutečností. Ne představou.Chtěl vstát, obejít jí a pokleknou do chladivého mechu za ní. Nemohl se pohnout. Hlasitě sténal. Sténali oba. Vzdáleni jeden od druhého. Přece ale už navždy spojeni.Odhodila nůžky a začala bundu vší silou trhat rukama. Zvuk trhané kůže přiváděl ho do extáze. Po kolenou se k němu přiblížila. Vzala bundu do zubů.Volnýma rukama vyprostila jeho mužství. Pokořenou bundu navlékla na své rozpálené tělo. Přiblížila se těsněji. Zastřenými zraky vpíjeli se jeden do druhého. Chvějivě dosedala do klína svého milence . Splynuli. Muž a žena.Zachráněni před odsouzením k samotě.

Přistižena

Od blízkého člověka dostala jsem ten přístrojek. Někomu může připadat i perverzní. Není. Jde jen o ten správný pohled na lidskou přirozenost. Není to nic víc, než jen vhodně tvarovaný masážní strojek. A masáže působí vždy úlevně. Úleva osamnělým ženám. Já nebyla osamělá. Jenom už strašně dlouho sama na břehu oceánu.
Byli tam se mnou jen dva malí chlapečkové. Můj syn a můj synovec.Uprostřed noci, když jsem nemohla už moc dlouho usnout, vzpomněla jsem si na přístrojek. Fungoval. Z ticha se náhle ozval hlásek: „Co to je?“ Lekla jsem se příšerně. Vypnula strojek. „Asi někde někdo něco vrtal.“
Pak zase dlouhé ticho. Znovu jsem nalezla odvahu. Abych posléze mohla nalézt i klidný spánek. A znovu ten hlásek: „Není to vrtačka! Vím co děláš!“.
Ztuhla jsem. „Holíš si nohy!“

Erotický sen

Procházela jsem zvláštní krajinou. Ta krajina nebyla vůbec malebná, ale podivně teple vlhce ponurá. Uviděla jsem kráčejícího muže přede mnou. Ačkoli jsem nemohla spařit jeho tvář, okamžitě jsem rozpoznala, kdo to je. Biskup Malý. Popoběhla jsem, abych ho oslovila. Pak jsme tím vlhkým teplem procházeli společně. Mluvili jsme o životě. Říkala jsem mu, že tehdy na letenský pláni zaskočil ten dav, když spustil na ten ateisticky vychovávaný lid otčenáš. A že já, protože ho mám ráda, taky jsem opakovala, lehce uzardělá, po něm všechna ta slova. Pomalu jsme procházeli tou stále více ponurou a stále teplejší krajinou. Snad mě chtěl přiblížit Bohu. Položil zlehka svou teplou, vlídnou dlaň dolů na moje záda, tam na to místečko, mezi dva dolíčky. Prudce ke mně obrátil svou tvář. Jeho náhle překvapivě smyslná dlaň vystřelila i do jeho celibátem mučeného těla šíp. Jen zázrakem zůstali jsme tam tak stát.
Dva osikové lístečky v teplém větru.

Psí život

Strávila jsem celý leden a kousek února v naprosté samotě na chalupě v Orlických horách. Docházelo mi postupně jídlo, až došlo docela. Pak už nezbylo, než vrátit se, kam patřím. Do toho, i v chladně nepříjemném jaru, nejkrásnějšího z měst. Byl jeden z mých posledních večerů na horách. Už nezbývalo žádné jídlo. Jen sáček vaječných těstovin. Šetřila jsem je pro psy. Ten večer se mi zdálo, že už mají tak velký hlad, že nastal čas i těch posledních těstovin. Snad i proto, aby nedošlo nakonec na sen mé maminky a psi se nepustili během mého spánku i do mně. Kočky jim sice občas přinesly nějakou tu myšku, ale to jim zdaleka nestačilo. Celou dobu jsem měla v hlavě ještě jedno. Našla jsem v kompotové mystičce na chodbě marihuanové máslo. Zbylo tam po partě lidí, kteří byli na chalupě přede mnou. Zdálo se mi trochu žluklé, ale i tak. Bylo to máslo. Byla to výživa. Vmíchala jsem tedy celý ten zelenkavý obsah z mističky do těch těstovin. Rozdělila na tři hromádky a podala psům. Sama jsem dojedla pár posledních brambor a uvařila si spoustu čaje. Tu noc měl být totiž úplněk. Když je úplněk, je mi jasné, že se ani nemusím ukládat ke spánku. Stejně jsem se ale uložila. V kachlových kamnech praskalo dřevo a celá chalupa byla do horka roztopená. A my byli nasyceni. Maličkými okénky chalupy sledovala jsem dlouhé stíny, jak putují tím krásným koutkem Země. Šťastná, že rádia se ve tmě dají poslouchat třeba celou noc. Bude ještě dlouho trvat, než ty stíny projdou celým tím stříbrně ozářeným zasněženým údolíčkem.Pak jsem spíš vycítila, než uslyšela pohyb. Rozsvítila jsem lampičku. Vedle postele stál Dag. Jeho dlouhá šedivá srst byla podivně zježena. Kýval hlavou ze strany na stranu. Houpavě. Pomalu. Výraz tupé nepříčetnosti. Hledala jsem očima dva zbylé psy.Cit ležel na boku takřka bez hnutí. Chvíli jsem myslela, že je po něm. Malý jezevčík Pejsek ležel taky na boku. Krátké nožky mu cukaly v divokém úprku. Naši pejskové! Skon jednoho před rodinou obhájím, ale všech tří? Cit ještě dýchal. Těžce, ale dýchal. Natáhla jsem si na bosé nohy vysoké těžké zimní boty, co jsem zdědila po jednom kovářovi a na nahé tělo natáhla žlutý froté župan. Snažila jsem se přesvědčit psy, aby mě následovali do té úplňkové noci. Marně. Dag dál pomalu kýval svou hřívou ze strany na stranu. Cit začal bouchat svým silným ocasem do dřevěné podlahy a pejsek o něco zrychlil svůj pomyslný běh. Z místa se ale nehnuli.Já vyběhla tedy sama do té nádherné noci. Sníh sahal vysoko ke krovům střechy. Jen kolem chalupy byla vyšlapaná úzká pěšinka.Na pokraji již hysterie vběhla jsem do hlubokého sněhu a jala se v něm vyšlapávat kruh. Nejdřív jsem jen stěží dostávala nohy ze stopy, pak už to šlo snadněji. Nakonec jsem lítala v tom kolečku jako zběsilá.Pak jsem se vrátila do chalupy a jednoho po druhém odnesla všechny své tři psy do toho hlubokého kruhu. Strkala je před sebou, jen těžko je nutíc k pohybu. Dag nepřestával kývat hlavou. Vybavila se mi vzpomínka na jednu mojí přítelkyni.Taky takhle jednou nepřestávala kývat svojí krásnou hlavičkou.Dlouho jsme pak pochodovali v tom kruhu nocí. Já ve svém žlutém županu, obrovské kožené boty na malých bosých nožkách a tři zfetovaní psíci. Stíny pomalu přecházely údolím.Kýčovitě nad tím vším plul obrovský kulatý, víc zlatý než stříbrný, měsíc. A mně se jako vždycky zdálo, že má tvář. Tentokrát jakoby se pobaveně usmíval. A taky lehoučce pokyvoval svou obrovskou zlatavou hlavou. Věděl svý. Zná mě už dlouhá léta.

Všednost

Stejný den za stejným dnem. Radost nad do lesku vycíděným sporákem. Odměnou posezení u televize. Spokojená domácnost. Z toho tě nedostane návštěva divadla. Ani dobrá kniha. Nemyslím, že je ve mně málo pokory. Jen nespadnout do každodenní všednosti. Necítit se v ní spokojen. Den za dnem ke konečnému nebytí.Moje děsy ale druhé děsit nemusí.

Sexuální nevýchova

Dostala jsem panenku. Byla jiná než všechny panenky mých kamarádek. Měla totiž dlouhé vlasy. A dlouhé vlasy byl můj vlastní nesplněný sen. Mně pravidelně stříhali. Pro mé pohodlí. Teď jsem měla velikou panu s dlouhými vlasy. Nemohla jsem česat svoje. Česala jsem její.Jiné panenky mě nezajímaly.To léto o prázdninách u příbuzných jsem zapomněla i na tu svoji dlouhovlasou. Půda, sklep, kůlny a stodoly se svými zapomenutými poklady se staly mou vášní. Dodnes jí jsou. Mezi tou nekonečnou plejádou roztodivných předmětů jsem objevila i něco, co mělo více společného se současným životem obyvatel toho domu, než s její minulostí. Přemýšlela jsem, na co by se ta věc hodila. Snažila jsem se jí nafouknout jako balónek, ale stále tam zůstával koneček, co nafouknout nešel. A pak to bylo najednou naprosto jasné.Vyběhla jsem do podkroví, vytáhla kufr a z něho panenku. Koupací čepička jí seděla jako ulitá. Napěchovala jsem pod ní všechny její krásné vlasy. Nemohla jsem se dočkat. Po obědě půjdeme na koupaliště.A šli jsme na koupaliště. Tatínek si mě pyšně vedl za ruku. Já stejně pyšně nesla pod paží svojí panenku. S její novou koupací čepičkou. Tenký koneček se jí vesele pohupoval v rytmu mé radostně hopkavé chůze.A pak se to stalo. Proti nám šel nějaký venkovan. V černých, uschlým blátem zamazaných holínkách. V síťovce mu cinkaly lahve s pivem. Rozchechtal se. A došel další. A taky se rozchechtal. Ukazovali na mojí panenku. I tatínek se na ní podíval. A obličej mu zalil nach. Prudce mi vytrhl panenku. Snažil se zbavit její dlouhé vlasy té gumy. Jen ztěží je vyprostil. Zasmál se. Podivným smíchem rozpaků.A tam někde dole pod tím vším jsem stála já. Vyděšeně nevědomá. Nerozuměla jsem vůbec ničemu. Tak nějak jsem tušila, že je tatínek vystaven k vůli mně posměchu těch mužů. Nechápala jsem proč. Pak mi tatínek zase strčil panenku do ruky. Bez čepičky. Silonové dlouhé vlasy jí trčely do všech stran. Už jsem jí nechtěla. Smutně jsem ji nesla. Těžkla v mé ruce jako olovo.Na koupališti jsme byli já a můj tatínek spolu osamělí. Mohl mě třeba vzít do náruče. Zatočit se mnou v teplém větru. Neudělal to ale. Styděl se mě. A já jeho.Při zpáteční cestě strčil panu do velké kostkované tašky. Svíral mojí malou ručku. Šli jsme mlčky. Kolem zámku. Dlouhou silnicí.
Spojeni horkými vlhkými dlaněmi.