Nechtěla jsem knedlíky. Ani psy.

Žiju v psí smečce. A ani nevím, jak se to stalo. Nemám ke psům žádný výjimečný vztah. Nemazlím se s nimi. Nevodím je do parku na procházku. Jen tu žijí vedle mně . A sledují každý můj pohyb. Právě jsme přešli z koupelny do pokoje. Vystoupila jsem z vany. Lehce a nenápadně mě olízli. Uklidněni, že jsem se usadila, usadili se kolem.
Opustím-li dům, vědí to všichni v okolí. V přírodě s nimi chodím na volno. Někdy tím děsím lidi, když je omylem potkáme. Někdy děsí mně hajný.
Žádného psa jsem si vědomě nepořizovala. Po žádném jsem netoužila. Stejně jako po všem ostatním. I všechno ostatní tak nějak ke mně přišlo samo.
Naobědvala jsem se zvrhle ve vaně. Knedlíky, maso a špenát. A vynikající víno, co mi včera donesl Mára. Už nic víc nepotřebuješ? Zeptal se Oleg, který mi to tam všechno naservíroval. A odešel. A já si řekla. Sama v domě. A v tu chvíli si uvědomila tu jejich neustálou přítomnost. Že na mně nepřetržitě spočívají oči mých psů. A že ti psi jsou připraveni zakousnout každého, na koho budu křičet. I když to nebudu já, kdo bude v právu.
Nebudu nikdy na nikoho křičet.