Můj zvrácený optimismus

Nezlomný sklon posuzovat věci pokud možno jen z té lepší stránky.

Radost a štěstí jsou prostě stavy mysli. Mohou nám pomoci najít tvůrčí řešení. Pociťujeme-li radost, euforii, štěstí, otevíráme se životu. Jsme schopni vidět věci jasněji a vypořádat se s napětím, které nám den za dnem přináší. /L.BUCSAGLIA/

Ano, vidím svět optimisticky. Tak optimisticky, že si jsem vědoma, že tím některým lidem „lezu na nervy“. Vím kterým, a snažím se před nimi své pocity radostné euforie krotit.
Jenže je to tak. Optimisticky vnímám i samu sebe. Ještě jsem nepocítila strach ze stárnutí.

Jenže. Mám-li velké štěstí, a já ho mívám, a ocitnuli se v takovém prostředí, o kterém vím, že ho mnoho lidí nikdy nepozná a prožívám.li něco, o čem vím, že jen málokdo bude mít takové štěstí, prožít stejné, můj optimismus klesá. Vtírají se obavy. Jistoty, že tenhle stav skončí. Protože vždycky skončí..
A tak paradoxně, čím stoupám výš, tím klesá můj optimismus.

Můj optimismus ani moje radostné euforie ale nemají nic společného se spokojeností.

Služebnice nadlidí

Depeche Mode.
Tohle byla událost, na kterou se nezapomíná. Nejen kvůli hudebnímu zážitku. Ale i pro tu zvláštní atmosféru, jakou v tehdejším totalitním Československu vyvolala kapela ze zakázané části světa.
Tak takhle to mohl vnímat každý, kdo tam byl. Pro mně ale ten koncert v březnu 1988 měl atmosféru jinou.
Na pódiu předkapely. Brzy to už propukne. Moje práce „služebnice nadlidem“ pro dnešní večer končí. Řidič, kterého jsem měla k dispozici se mohl jet domů rychle osprchovat. Aby si v klidu pak vychutnal koncert. Měli jsme za sebou den perného plnění neskutečných přání. Úlevně jsem dosedla k barovému stolku.
A pak jsem dostala ten pokyn. Dvacet kilo ledu v kostičkách, deset jogurtů každý jiný a sedm čerstvých pstruhů. Dřív, než začnou hrát. Bylo před sedmou. Obchody zavíraly v šest. Jen Kotva v sedm. Nikde žádné auto k dispozici. Parkují někde dole v garážích, aby potajmu odvezly hvězdy, zatímco dav bude šílet u autobusu s figuranty.
„Ty si nějak poradíš.“ poplácali mě po zádech.
Vyšla jsem před halu. Za kordonem policistů lehce chrastily řetězy černého davu těch, kteří se dovnitř už nevešli. Stoupla jsem si na sloupek, zamávala nad hlavou barevnou plackou a zakřičela do davu. „Kdo chce dovnitř, je střízlivý a má tu auto, kterým mě chvíli bude vozit po Praze, dostane vstupenku.“ Černý dav se hlásil svými řetězy. Jen jeden vzorně jako ve škole. V šedých tesilových kalhotách, silonové bleděmodré bundě a čepici pepř a sůl s kšiltem. Myslela jsem si, tohle je můj muž. Když se pak potivě ploužil Prahou a nechtěl z ruky pustit volant svého trabantu, už jsem si to nemyslela.
Ke Kotvě jsme dorazili po zavírací době. Bušila jsem na sklo. Pak vypověděla svůj problém. Všichni byli moc ochotní, ale jogurt nikde žádný. „Deset různých jogurtů najednou jsme tu snad ani nikdy neměli. Ženský, koupila jste si některá jogurt?“ A tak jsem z tašek od prodavaček koupila postupně jogurt ve skle dole s červeným, dole se žlutým, celý bílý, jogurt v kelímku celý bílý, pribináček vanilkový, kakaový, v obdélníkové vaničce něco tvarohového kakaového, jahodového, vanilkového, a nakonec jedna ještě vytáhla jogurt ve skle dole s fialovým.
V hotelu Paříž jsem pak dostala těch sedm pstruhů, z toho čtyři zmražené Ještě jim do tlamiček strčili zelenou petrželku. Dali mi skoro všechen svůj led a stejně to nebyla ani třetina toho, co jsem potřebovala.V hotelu Intercontinental mi pak ledovými kostičkami doplnili celý ten velký igelitový pytel.
Hlemýždím krokem jsme to všechno vezli do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a já i přes strach, že led se do té doby rozteče, měla vítězný pocit, že jsem dokázala nemožné.
Nalepila jsem svému šoférovi placku a šli jsme. On s pytlem ledu na zádech. Já v jedné igelitové tažce pstruhy a ve druhé jogurty. Ve skleněném vestibulu zákulisí mi šéf ochranky s vysílačkou v ruce uvolnil cestu. Muže ale zarazil. Barva jeho placky ho opravňovala k tomu, aby v hledišti sledoval koncert. Do zákulisí umožňovala přístup jen barva placky mojí. Vysvětlovala jsem, že ten muž táhne na svých zádech pytel ledového ledu, který sama neunesu. Marně. A tak jsem pokynula svému průvodci, ať pytel s ledem položí na zem. A dobře se baví při vystoupení. Já sama, v ruce ty igelitky, ztratila pak všechnen svůj ledový klid. S nadávkami mezinárodního významu začala do toho ledu kopat svými elegantními střevíčky. S vědomím všech následků. Nic ale nenásledovalo. Jen jsem rozesmála závažného šéfa ochranky té slavné skupiny. Položila jsem obě igelitky na pytel s ledem a s ledovým pohledem odešla směrem k baru.
Celý večer jsem se tam pak zchlazovala vychlazeným džusem. S vodkou na ledu.

Síla okamžiku

Dnes jsem tu větu zaslechla.
Pokud pochopíme sílu okamžiku, nemusíme už vůbec nic jiného dělat.
A já mám život zase o něco snadnější a veselejší. Protože sílu okamžiku, tu já tedy pochopila už dávno.
Dnes velmi brzy ráno jsem otevřela dveře do zahrady. Byla zalita zvláštním světlem. Voněla neobvykle. Vedle sousedova komína seděl ptáček a pěl. Možná stál.
Vyšla jsem do trávy. Nechala i sebe zalít tím zvláštním světlem. Vdechovala tu vůni. Zpěv mně neznámého ptáčka pronikal tak výrazně mým tělem, až se mi z toho zrychlit dech.
A já vydechla :“Pane Bože!“ a hned v zápětí si pomyslela: Bože, co to říkám?“