A ještě někdy zahlídnu i odraz výrazu své tváře na monitoru. Tak jsem si představila, že bych byla zaměstnaná v nějakém tom zaměstnání. A četla si tam blogy.
To mám z toho, že jsem si ve chvíli svého početí, ještě dávno před narozením dala závazek, že budu všechno prožívat naplno. Hlavně samu sebe. Každý svůj pohyb. Každou svojí myšlenku. Abych se nerozplynula v nicotě.
Vzpomněla jsem si, jak mi jednou jeden milenecký pár v Římě uložil na širokou postel pod tenké bělostné prostěradlo. V obrovském okně luxusní vily povlával lehoučký bílý neprůhledný závěs. Nechával ke mně pronikat horkost italské noci.
A aby mi nebylo smutno, pustili mi na dobrou noc na obrovskou obrazovku film. Beze slov. Jen s italskými vzdechy. Italským slovům bych stejně nerozuměla. Že se to samo vypne. A odešli někam, kde bych je nenašla.
A tak jsem tam bez hnutí ležela pod tím prostěradlem. Ruce podél těla. Dlaně položené na chladivém prostěradle pode mnou.
Film skončil. Zůstala jsem v tichu. Pod dlaněmi zvlhlou hedvábnou látku.
A za sebou jednu z nejvášnivějších hodin mého života.
Žádné komentáře:
Okomentovat