Psí život

Strávila jsem celý leden a kousek února v naprosté samotě na chalupě v Orlických horách. Docházelo mi postupně jídlo, až došlo docela. Pak už nezbylo, než vrátit se, kam patřím. Do toho, i v chladně nepříjemném jaru, nejkrásnějšího z měst. Byl jeden z mých posledních večerů na horách. Už nezbývalo žádné jídlo. Jen sáček vaječných těstovin. Šetřila jsem je pro psy. Ten večer se mi zdálo, že už mají tak velký hlad, že nastal čas i těch posledních těstovin. Snad i proto, aby nedošlo nakonec na sen mé maminky a psi se nepustili během mého spánku i do mně. Kočky jim sice občas přinesly nějakou tu myšku, ale to jim zdaleka nestačilo. Celou dobu jsem měla v hlavě ještě jedno. Našla jsem v kompotové mystičce na chodbě marihuanové máslo. Zbylo tam po partě lidí, kteří byli na chalupě přede mnou. Zdálo se mi trochu žluklé, ale i tak. Bylo to máslo. Byla to výživa. Vmíchala jsem tedy celý ten zelenkavý obsah z mističky do těch těstovin. Rozdělila na tři hromádky a podala psům. Sama jsem dojedla pár posledních brambor a uvařila si spoustu čaje. Tu noc měl být totiž úplněk. Když je úplněk, je mi jasné, že se ani nemusím ukládat ke spánku. Stejně jsem se ale uložila. V kachlových kamnech praskalo dřevo a celá chalupa byla do horka roztopená. A my byli nasyceni. Maličkými okénky chalupy sledovala jsem dlouhé stíny, jak putují tím krásným koutkem Země. Šťastná, že rádia se ve tmě dají poslouchat třeba celou noc. Bude ještě dlouho trvat, než ty stíny projdou celým tím stříbrně ozářeným zasněženým údolíčkem.Pak jsem spíš vycítila, než uslyšela pohyb. Rozsvítila jsem lampičku. Vedle postele stál Dag. Jeho dlouhá šedivá srst byla podivně zježena. Kýval hlavou ze strany na stranu. Houpavě. Pomalu. Výraz tupé nepříčetnosti. Hledala jsem očima dva zbylé psy.Cit ležel na boku takřka bez hnutí. Chvíli jsem myslela, že je po něm. Malý jezevčík Pejsek ležel taky na boku. Krátké nožky mu cukaly v divokém úprku. Naši pejskové! Skon jednoho před rodinou obhájím, ale všech tří? Cit ještě dýchal. Těžce, ale dýchal. Natáhla jsem si na bosé nohy vysoké těžké zimní boty, co jsem zdědila po jednom kovářovi a na nahé tělo natáhla žlutý froté župan. Snažila jsem se přesvědčit psy, aby mě následovali do té úplňkové noci. Marně. Dag dál pomalu kýval svou hřívou ze strany na stranu. Cit začal bouchat svým silným ocasem do dřevěné podlahy a pejsek o něco zrychlil svůj pomyslný běh. Z místa se ale nehnuli.Já vyběhla tedy sama do té nádherné noci. Sníh sahal vysoko ke krovům střechy. Jen kolem chalupy byla vyšlapaná úzká pěšinka.Na pokraji již hysterie vběhla jsem do hlubokého sněhu a jala se v něm vyšlapávat kruh. Nejdřív jsem jen stěží dostávala nohy ze stopy, pak už to šlo snadněji. Nakonec jsem lítala v tom kolečku jako zběsilá.Pak jsem se vrátila do chalupy a jednoho po druhém odnesla všechny své tři psy do toho hlubokého kruhu. Strkala je před sebou, jen těžko je nutíc k pohybu. Dag nepřestával kývat hlavou. Vybavila se mi vzpomínka na jednu mojí přítelkyni.Taky takhle jednou nepřestávala kývat svojí krásnou hlavičkou.Dlouho jsme pak pochodovali v tom kruhu nocí. Já ve svém žlutém županu, obrovské kožené boty na malých bosých nožkách a tři zfetovaní psíci. Stíny pomalu přecházely údolím.Kýčovitě nad tím vším plul obrovský kulatý, víc zlatý než stříbrný, měsíc. A mně se jako vždycky zdálo, že má tvář. Tentokrát jakoby se pobaveně usmíval. A taky lehoučce pokyvoval svou obrovskou zlatavou hlavou. Věděl svý. Zná mě už dlouhá léta.