Zametu-li, bude to znamenat, že zvítězil můj alibismus. A nejen nad mým estetickým cítěním. A já nejspíš zametu.
Probudila jsem se do bílého. Jako celá Evropa. Euforické předvánoční „padá sníh a mírem dýchá zem“ se nekonalo. Ale i tak. Trošičku jsem se zaradovala z toho prvního sněhu. Vyšla na zahradu, nabrala sníh. Rozházela ho po kuchyni a zametla. Nádhera.
Slepice nevylezly z kurníku. Lidé ze svých domovů ano. Odhrabují chodníky a sypou. Sypou solí. Sníh, jak dopadne, hned roztaje v černající blátíčko. A to se mi právě nechce. I když se to má. Zametla jsem svojí kuchyň, měla bych zamést před svým prahem.
Pohyb na čerstvém vzduchu, pochvalné pokývání sousedů a „čisto“ před prahem.
Jenže moje estetické cítění mi brání. Když vidím tu pěknou bílou vyšlapanou pěšinku před naším domem. A kolem tu rozpouštějící se slanou černající břečku.
Jen odhrabat totiž nestačí. Padá v jednou kuse. Z odhrabaného bez soli je v tu ránu neodhrabané. A navíc to klouže na odhrabaných neposolených kostkách ještě víc než na ve sněhem vyšlapané pěšince.
I takhle můžou vypadat moje „starosti“.
