Wilsonovo nádraží

Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku na Hlavním nádraží. Byl na něm nápis Fast food. Umaštěná paní tam prodávala bramborák a klobásky.
U vedlejšího stolku seděla krásná dívka v krátkých vlasech. Trhala z tácku bramborák, zasouvala ho do něžných úst a četla knížku. Pak si pečlivě ocucala a olízala prstíky a otočila stránku.
Prvorepubliková panička doklopýtala na špičatých kramflíčkách. Třásly se jí ruce, když trhala svůj bramborák: „Cmundu…tu jsem nejedla už čtyřicet let…ne, počkejte, už jednou u tetičky. Těsně po revoluci.“
Před těmi stolky chvilku rozpačitě přešlapoval starší pán v klobouku s klobásou na tácku. Odstrčila jsem jednu ze židlí u toho mého. Přisedl. Smočil klobásu v hořčici. Zvedl ke mně oči se. Střetly se s mými. Rozpačitě zaváhal. Pak ně mně namířil klobáskou: „Chcete si kousnout?“

Melancholie krásného rána

Zapálila jsem oheň v krbu. K ranní kávě. A znehybněla. V koženém chladném křesle upíjela vychladlé už doušky. Čekají mě jen samý krásný věci. Je krásnej den. Mám kolem sebe samý krásný lidi.
Je mi podivně melancholicky.

Sboristka

Už je to dlouho, kdy jsem napsala tenhle krátký text. Teď tu tak posmutněle sedím. Přemítám.
A najednou klap klap, klap klap.
Už patnáct let klape pod mými okny svoje rychlý staccato. Snad má na střevíčkách okovaný podpatky. Neomylně ji rozpoznám, i když mám stažené žaluzie. Někdy, když pospíchavě klape v podvečerním tichu se jen tak podívám, co právě dává Státní opera. Představuju si jí pak v Kouzelné flétně, v Carmen, nebo v La Traviata.
Jednou jsem byla v jejím domě. Od té doby si pokaždé, potkáme-li se, řekneme : „Ahoj!“ Jen to. Pokaždé mě to pobaví. Zapomněla jsem už dávno její jméno a ona asi moje. Míjíme se s tím jediným slovem.I tak je blízký vztah mezi námi. Jak míjejí i naše roky.