Zachumlala jsem se do své oblíbené embryonální polohy, s uvolněnou rukou v pěsti na ústech, a myslela na to, jak znovu přijít ke ztraceným penězům.
Až do dalšího snu.
To, co jsem ještě před pár lety žila, sen nebyl. Byla to snová skutečnost. A já to slastně žité přijímala tak samozřejmě, jako všechno ve svém životě. Přesto, že jen málo z toho vlastně samozřejmé bylo.
Devatenáctého jsem trávila den i noc se ženou, které patřilo ten den slavit. Se svou mámou. Nesedí k ní slovo maminka. Ani matka. Je milována. I nesnášena. Protože bývá milování hodná. Protože bývá nesnesitelná. Má v sobě tolik energie, jako žádná z těch, které jsem ve svém životě poznala. Říká jiné věci, než ty, které si skutečně myslí. A já v jejích slovech už znám číst. Jednou mi bude nesnesitelně chybět. Neosvobodím se.
Byl to můj den. Mluvila o mně. Pro mě. I když nemluvila ke mně. Mluvila o tom, co tak dobře znám. S úžasem a opovržením. Vyčítavě. Nešťastně. Čím se vždycky trápila: "Vona byla tak krásná! A tak chytrá! Ta, když šla ulicí! A vona? Vona se stýkala jen s tou nejhorší lůzou! S takovou chátrou. Vyhledávala si ty nejstrašnější lidský tvory! Jen se podívej, s kým se dodnes stýká!"mávla maminka rukou směrem k tomu, který právě seděl vedle mě." Teta, chudák Baruška, mi pořád říkala:""Proč jen to tý holce dovolíš? Dyť je jí taková škoda!""Ale copak vona si nechala někdy v něčem něco říct?!"
Měla pravdu. Nenechala. Moje hodnoty byly vždycky trošku posunuté. I distingovaná paní učitelka Knížková se mi taky opakovaně snažila klást na srdce:!"Mirečko, nemůžeš se kamarádit s tím Kynkorou!" S tím, co poničil lavice tak, že do nich vyrýval kružítkem nádherné koně v klusu. Sama bez muže, jeho vyhublá ponížená maminka, je pak musela vybrousit a nalakovat. Místo, aby kvůli vzácné lavici založili školní muzeum. Protože já, já jsem nikdy nic nikam nevyryla. Jen jednou. Jen pro sebe. Maličký ukrytý kosočtvereček do leštěného piána, ke kterému mi chyběl talent.
Kynkoru zastřelili na vojně.
Až do dalšího snu.
To, co jsem ještě před pár lety žila, sen nebyl. Byla to snová skutečnost. A já to slastně žité přijímala tak samozřejmě, jako všechno ve svém životě. Přesto, že jen málo z toho vlastně samozřejmé bylo.
Devatenáctého jsem trávila den i noc se ženou, které patřilo ten den slavit. Se svou mámou. Nesedí k ní slovo maminka. Ani matka. Je milována. I nesnášena. Protože bývá milování hodná. Protože bývá nesnesitelná. Má v sobě tolik energie, jako žádná z těch, které jsem ve svém životě poznala. Říká jiné věci, než ty, které si skutečně myslí. A já v jejích slovech už znám číst. Jednou mi bude nesnesitelně chybět. Neosvobodím se.
Byl to můj den. Mluvila o mně. Pro mě. I když nemluvila ke mně. Mluvila o tom, co tak dobře znám. S úžasem a opovržením. Vyčítavě. Nešťastně. Čím se vždycky trápila: "Vona byla tak krásná! A tak chytrá! Ta, když šla ulicí! A vona? Vona se stýkala jen s tou nejhorší lůzou! S takovou chátrou. Vyhledávala si ty nejstrašnější lidský tvory! Jen se podívej, s kým se dodnes stýká!"mávla maminka rukou směrem k tomu, který právě seděl vedle mě." Teta, chudák Baruška, mi pořád říkala:""Proč jen to tý holce dovolíš? Dyť je jí taková škoda!""Ale copak vona si nechala někdy v něčem něco říct?!"
Měla pravdu. Nenechala. Moje hodnoty byly vždycky trošku posunuté. I distingovaná paní učitelka Knížková se mi taky opakovaně snažila klást na srdce:!"Mirečko, nemůžeš se kamarádit s tím Kynkorou!" S tím, co poničil lavice tak, že do nich vyrýval kružítkem nádherné koně v klusu. Sama bez muže, jeho vyhublá ponížená maminka, je pak musela vybrousit a nalakovat. Místo, aby kvůli vzácné lavici založili školní muzeum. Protože já, já jsem nikdy nic nikam nevyryla. Jen jednou. Jen pro sebe. Maličký ukrytý kosočtvereček do leštěného piána, ke kterému mi chyběl talent.
Kynkoru zastřelili na vojně.
