Žila jsem tam taky. Na malou chvíli. V dobách jeho největší slávy.
Žili jsme tam jako jedna velká rodina. Sestavená z jednotlivých malých rodinek. Táta, máma a dvě děti. Měla jsem je ráda všechny, protože mě baví lidská pestrost. I když tam jí nakonec tolik nebylo. Nakonec jsme se všichni začali podobat jeden druhému jako vejce vejci. I když jsme byli každý jiný.
Ten byt pro mně znamenal jen útulné útočiště s koberci a sedací soupravou. Žít v něm jsem neuměla. Nebyl to pro mně skutečný domov. Byl to jen příjemný hotel na přespání. Nemohla jsem v něm trávit dny. Ani večery. Potřebovala jsem z něho odcházet. Potřebovala jsem mít svojí práci, se svými lidmi, divadla, kina, koncerty, kavárny, bary, hospody, víkendy v přírodě. Nakonec jsem z něj odešla napořád. Nepomohly ani rafinované úpravy a knihy od podlahy až do stropu. Nepomohl ani krásný výhled na Prahu.
Kdybych v něm měla žít tak, jako žiju v tomhle živém domě, stal by se pro mně panelový dům vězením. I kdybych denně přijímala kamarádky od vedle.
Vzpomínám na ně. Znala jsem je tak intimně. Kdybychom nebyly zasazeny vedle sebe, jen těžko bychom se setkaly. Jsem ráda, že jsem je poznala. Jsem ráda, že jsem poznala panelový svět.
V tom domě už ale prý nežijí jako jedna velká rodina. Prý tam teď žije mnoho malých, velmi izolovaných, rodinek.
Žádné komentáře:
Okomentovat