I takové jsou před probuzením sny optimistky.
Jak si poradí vykladači snů?
Ptám se oživlé fotografie. Jsem bezradná.
Přítel mě zve na pečenou vepřovou kýtu. Odkrajuje ji obrovským ostrým nožem ze zadní nohy živého zvířete. Jsem zoufalá. Nechápu.
- Proč je proboha nezabiješ?
- Chtějí žít.
- Žít v bolestech?
- Oni nechtějí smrt. A my potřebujeme to maso.
Ptám se těch ořezaných vepřů. Odpovídají nádhernými ženskými hlasy. Oddaně vzhlížejí k mému příteli. Sypou si na velké odřezané plochy sůl jako desinfekci.
Myslím jen na to. Měla jsem myslet ale na něco jiného. Zapomněla jsem nakojit svého chlapečka. Svoje malé křehké černošské děťátko! Jak dlouho jsem na to nemyslela? Běžím z jednoho domu do druhého. Narážím do nepotřebných předmětů. Vím ale. Je pozdě. Leží tu na zemi moje malé mrtvé černé děťátko. Psi ho chtěli utišit. Byl ale příliš křehký.
Zůstávám sama s nekonečnou bolestnou něhou.
Žádné komentáře:
Okomentovat