Nebojím se myší ani hadů.
Mám fobii na knoflíky.V dětství jsem jimi byla přímo mučena. Byly všude.Nerozuměla jsem svým pocitům. Vnímala jsem, jak strašně mi vadí a neschopna to vysvětlit i sama sobě, zůstávala jsem s tím sama. „Štítím se knoflíků“. Jaké by asi byly reakce nevědomých! Bojovala jsem tedy sama.Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.Nevěděla to ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nesměla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých kamarádů je adoptovaný. Jednou na školní vycházce v lese děti vesele skotačily. Vesele skotačit jsem neuměla. Moje učitelka, dojata obrázkem dítěte bez kabátu, co smutně pozoruje skotačící houf, mě něžně oslovila. Rozepnula svůj kabát a přitiskla mě na své břicho. Netušila, že ve skutečnosti jsem se veselila s dětmi. Že jinak než smutně jsem se nikdy nedívala. Společně nás pak obě zapnula do svého, naftalínem nasáklého, kabátu. Těsně pod mou bradou. Vysouvala jsem ji co nejvýše, abych se nedotýkala knoflíku a bezbranná se kolíbala s učitelkou, v rytmu jejích popěvků. Kolem skotačivé děti.Konečně v dospělosti jsem na jednom večírku s vtipem pohovořila o své fobii. Vzali to jako mou snahu být ještě zajímavější. Není to dlouho, jedna z těch, co znaly moje vyprávění, běžela mi v ústrety s časopisem mávajícím nad hlavou: „Všem to řeknu! Všem to řeknu!“ V časopise se syn Brodského, dcera Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie.Knoflíkům se vyhýbám dál. Ale fobií se už nezabývám. Doba mi přeje. Knoflíková éra je už za námi. Je šťastná doba zipů a druků.
Žádné komentáře:
Okomentovat