Dům z panelů a lidí

Žila jsem tam taky. Na malou chvíli. V dobách jeho největší slávy.
Žili jsme tam jako jedna velká rodina. Sestavená z jednotlivých malých rodinek. Táta, máma a dvě děti. Měla jsem je ráda všechny, protože mě baví lidská pestrost. I když tam jí nakonec tolik nebylo. Nakonec jsme se všichni začali podobat jeden druhému jako vejce vejci. I když jsme byli každý jiný.
Ten byt pro mně znamenal jen útulné útočiště s koberci a sedací soupravou. Žít v něm jsem neuměla. Nebyl to pro mně skutečný domov. Byl to jen příjemný hotel na přespání. Nemohla jsem v něm trávit dny. Ani večery. Potřebovala jsem z něho odcházet. Potřebovala jsem mít svojí práci, se svými lidmi, divadla, kina, koncerty, kavárny, bary, hospody, víkendy v přírodě. Nakonec jsem z něj odešla napořád. Nepomohly ani rafinované úpravy a knihy od podlahy až do stropu. Nepomohl ani krásný výhled na Prahu.
Kdybych v něm měla žít tak, jako žiju v tomhle živém domě, stal by se pro mně panelový dům vězením. I kdybych denně přijímala kamarádky od vedle.
Vzpomínám na ně. Znala jsem je tak intimně. Kdybychom nebyly zasazeny vedle sebe, jen těžko bychom se setkaly. Jsem ráda, že jsem je poznala. Jsem ráda, že jsem poznala panelový svět.
V tom domě už ale prý nežijí jako jedna velká rodina. Prý tam teď žije mnoho malých, velmi izolovaných, rodinek.

Můj smutný čtvrtek

Všechno, docela všechno, vyznívá v tom mém dnešním čtvrtku posmutněle.
Jsem oblečena do černého. Nedržím smutek nad dnešním dnem. Jen dávám přednost černé před pestrostí. Když nemůžu žít zelenou.
A to já v tomto dnešním podivném čtvrtku nemůžu.
Protože svět je plný protikladů. A mně, i když se to zdá nepravděpodobné, stačí podivně málo ke smutnění.
Ale i to smutnění si já umím zvrhle vychutnat. Chtěla bych vám o tom napsat.
Neumím to ale.

Závislost

Došly mi polena. Jsem bez plamenů. Chybí mi oheň.
Dohořelo poslední poleno v krbu. Vyhasl. Vyhasl celý dům. I já vyhasínám.
Hledala jsem dlouho toho, kdo mi postaví skutečný krb. Bez vložky. Klasické otevřené ohniště. Se všemi kouzly, které dokáže.
Našla jsem toho starého člověka. Krb ale už stavět nechtěl. „Už dlouho krby nestavím.“ A pak jsem ho tak vášnivě přesvědčovala, až svolil. Postaví ještě jeden. Ten svůj poslední.
Přeměřoval, vypočítával. Celé dlouhé dny k sobě skládal šamotové cihly. A při tom vyprávěl o tom koutě Karpat, kde se narodil. Ale i o létajícím talíři. Jak ho spatřil odlétat z jedné skládky odpadů. Odnaučoval podivným zaříkáváním kouřit moje přítelkyně.
Strávila jsem s ním týden, na který se nezapomíná.
Žiju jeho mým krbem. Krbem, který stojí na dřevěné podlaze. Před kterým nejsou plechy ani dlaždice. Jen ovčí kůže. Ovčí kůže má schopnost uhasit každou jiskru. Jenže ji potrhali psi. A tak jsou před krbem teď propálená prkna. Líbí se mi to.
Ten krb nikdy nezakouří do místnosti, i když venku řádí vichry. Dává všemu kolem mně jiný rozměr. Hudbě, vínu, lidem. Mně samotné. Potřebuju ho k životu.
Musím obstaral novou ovčí kůži. Musím obstarat tvrdé dřevo. Spoustu tvrdého dřeva.

Jen v mládí to jde i bez peněz

Když se mi pan učitel Veverka ve třetí třídě zeptal, čím bych chtěla být, odpověděla jsem Hanzelkou a Zikmundem. Tedy Hanzelkouazikmundem. Později se mi dostala do ruky kniha Marie Majerové Africké vteřiny. A pak ještě mnohem později jsem jen na kratičkou chvíli cestovala „v jejích stopách“.
Cestovat je stejné jako přemýšlet. Nic se cestování nevyrovná. Člověk se každým okamžikem učí něčemu novému a zajímavému. Cestovat pro mně ale neznamená řídit se sepsaným itinerářem. A jen v tom nejnutnějším případě cestu s nějakou cestovní kanceláří. Neznamená to honbu za pamětihodnostmi za každou cenu. Urputnou snahu poznat co nejvíce, zažít co nejvíce. Pro mně cestovat znamená snažit se pochopit. Žít chvíli s odlišnými lidmi v odlišné zemi. Snažit se porozumět jejich myšlení, jejich způsobu života. Ochutnat jejich jídla. Vdechovat vůně jejich země.
A prostřednictvím tohoto pochopení pak přestat tolik lpět na zažitých zvyklostech svojí země.

Čím budu?

Kdyby ke mně přišel kouzelný dědeček a řekl mi: "Vyber si, staneš se tím, kým chceš být.", neřekla bych nic. Nevím to. A to nad tím přemýšlím už celé roky!!!
Jsem přesvědčená, skutečně přesvědčená, že má-li člověk nějaký svůj cíl a pevnou vůli k jeho dosažení, dosáhne ho.
Jenže. Kde vzít ten cíl? Když chybí rodová tradice, nebo vyhraněný talent, nebo touha po moci, nebo jiné touhy. Zbývá pak už jen nutnost výdělku a to člověk může být kýmkoli.
Tak jsem kýmkoli.
Není to nic, čím bych se trápila. Protože vím, že tohle už nevyřeším.
Jenže. Povolání je páteří života. Řezník, dřevorubec, lékař...a všichni ti další. Není to jen práce. Je to chrakter formovaný povoláním.