Jednou jsem dlouho seděla přemýšlivě zasněná v okně. A odněkud se ozvěnou ozval hlas:
"Kdybys to vonko rači umyla!"
Svůj život trávím přemýšlením. Odmalička. I když vím, že s ním nikam nedojdu.
Čtu-li, nečtu rychle a nebavím se jen tak knihou. Čtu dlouho a namáhavě. Každou chvíli knihu odkládám a s pohledem do nikam přemýšlím nad přečteným. A to přemýšlení mě dovede někam a pak ještě někam a ve finále nikam.
První povídka knížky, kterou jsem začala tak zvolna překládat, je o muži, který na své procházce objeví topící se krásnou dívku. Ta dívka se z posledních sil drží nad hladinou větve spadlé do jezírka. Poprvé v životě k tomuto opovrhovanému osamělému muži vzhlíží žena. Krásná žena. A je na něm zcela závislá.
Přemýšlím o tom, co všechno může vyvolat v člověku pocit vlastní důležitosti, moci, nezastupitelné potřebnosti. Co všechno může v člověku vyvolat ten pocit a co ten pocit může následně vyvolat. A v těch myšlenkách mě napadne věta: "Ego vystřelené do výšin vzniklou situací."
A pak mě ale hned napadne, co to vlastně znamená to slovo "ego"?
Jak se vůbec může mimo psychologického pojmu / id, ego, superego/ užít samostatně? Nebo jen ve složení s jiným slovem ego- /ve smyslu já/?
A v jakém smyslu používá to slovo třeba buddhismus?
