Interrupční komise

Stály jsme uprostřed pěšinky s nemocniční budovou za zády. Ptáci zpívali, šťastní z horce nečekaného jara. Všechno se probouzelo k životu. V tom ránu. V tom jaru v půli sedmdesátých let. Byl konec března. V únoru mi bylo osmnáct. Mohla jsem tedy už rozhodovat za sebe sama. A nejen za sebe.Uvnitř mého těla se taky něco probouzelo. Taky k životu.Úzkost, která mě od rána svírala, lehce povolila. Viděla jsem ho přicházet.Chtělo se mi smát. Někdy, stojím-li tváří v tvář stejně podivně dramatickému okamžiku, chce se mi smát. Podivně.Taky se smál. Smál se rozšířenými panenkami v tmavě modrých očích. Smál se svou rychlou chůzí. Jakoby hopkal radostí. Rozložitý, malý svalovec s dlouhými kudrnatými vlasy. Modře pruhované triko na hrudi a pažích praskalo. Smál se celou svou bytostí. Smál se. Konečně se něco dělo. Když vešel do třídy, startku přilepenou na horním rtu, v tažce na kolečkách obrovskýho hada škrtiče, taky jsem se smála. Protože taky se konečně něco dělo.Přes zmalovaná víčka, řasy, oblepené krémem na boty, ošoupané džíny, vytahané triko, děravé kecky a dlouhé vlasy, zpola zakrývající tvář, neušel mu můj křehce dívčí půvab.Teď jsme stály na té pěšince. Já a Jana. Ona bledá v tváři úzkostí, kterou neměla cítit, protože ta úzkost patřila mně. Já, ve které úzkost zahnal podivný smích do úzkých. A on po tý pěšince přicházel.Na lavičce nemocničního parku jsme si pak zopakovali předem promyšlený scénář.Byli jsme připraveni zahrát podle něj akt, který mě měl zachránit. Zachránit před dítětem, jehož skutečnou existenci jsem si sebezáchovně nepřipouštěla. V tom scénáři nebylo ani kousek pravdy. Mimo té jediné. Chtěla jsem přerušit počátek života, který se ve mně tvořil, aniž bych si byla vědoma toho, co se ve skutečnosti děje.Místnost, jako hrobka z falešnýho mramoru. Seděli tam za umakartovým stolem na umakartových židlích čtyři. Tři znavené snad ženy středních let. Kousek stranou pak stárnoucí snad muž. Čtveřice bezpohlavních soudců. Bez výrazů v pobledlých tvářích.Rozhodnou o mém příštím osudu.Seděli jsme tam naproti nim. Taky na židlích z umakartu. Já, v kanárkově žlutých šatičkách z krymplenu, dojímala je už dřív, než bylo cokoli vyřčeno. Julius, který vytáhl zpoza ucha žvýkačku a začal velmi hlasitě otevřenými ústy přežvykoval. Ve tváři výraz naprostého pohrdání. Vším a všemi. Občas na mě úkosem vrhnul pohled plný vilnosti a významně mlasknul. Na to já pak reagovala poplašeným, téměř nezřetelným vzlykem. Který ale neměl ujít a ani neušel pozornosti poroty. Jana, pobledlá, čekala na chodbě. Bude-li třeba svědectví.Náš akt jsme zahráli bezchybně. Dívenka, svedena na večírku zhýralým ztroskotancem. Otcem dvou dětí. Nežli ji připravil o panenství, opil tu nešťastnou dívku dvěma hořčičnejma sklenkama bílýho vína.Snad jsme se při tom i trochu zvráceně bavili.Jenže v tý hrobce z falešnýho mramoru byl s námi ještě někdo. Někdo kvůli němuž celý ten tiátr vznikl. Bezbranně přijme osud, který jsme mu zpečetili. Já a interrupční komise.Šli jsme to pak zapít k Faustovi.Chtěla jsem Julkovi poděkovat. Bylo za co. Nikdy jsme se ani nepolíbili.To drama mělo ale tři akty. A tohle byl ten druhý.