Tsunami

1leden 2OO5

Velmi časné ráno. Svět kolem spí. U hořícího krbu upíjím v tichu praskajících ohnivých polen černou kávu. Na zahradě zpívají ptáci. Je první den v dalším z roků. Myšlenkami mi lítají ohňostroje a ničivé vlny a tváře lidí.
Vstanu, abych mohla spatřit svou vlastní. Nepřesvědčí mě, že nesním. Že tohle všechno je skutečnost.
Vlákna mých svalů se zlehounka rozechvějí.

Rozhovor

Zdědili jsme sadu kapesníků po tetičce.

- André, podej mi utěrku. To není utěrka, ale kapesník.
- Dyť je to hadr.
- No...hadrovej kapesník.
- Do toho hadru se smrká?
- Když je to kapesník, tak se do něj smrká.
- To sem tedy nikdy neviděl. A to se pak vyhodí?
- Ne. Strčí se do kapsy. Proč myslíš, že se jmenuje kapesník?
- Cože? To, co vysmrkáš, si strčíš do kapsy?
Znejistím.
- Hmm..., strkalo se to tam. A když byl úplně posmrkanej, tak se vypral.
- No to tedy muselo bejt pěkně nechutný!

A šítivě odložil kapesníček po tetičce.

Zamyslela jsem se. Představila jsem si socialistické Československo v podzimním sychravém podvečeru. Tisíce lidí spěchajících k domovům.
S plnými kapsami.

Neměla jsem se už čeho zachytit.

Zatočila se mi na vteřinu hlava. Ty jeleni v tom úzkém okně! Jsou tam pořád!
A já tím okýnkem místo anglického trávníčku uviděla na nepatrný okamžik zase ty lidi. U hromady cihel. Na pár vteřin znovu prožila stejné. Jenže ta postýlka, které jsem se tak křečovitě držela, už tam nebyla.

Něco hrubého pomalého se zrychlovalo. A stávalo hladkým. Když se rychlost té hladkosti stala nesnesitelnou, probudila jsem se. Bílý strop. Se stříbrným válečkem. Růžová linka dělící ten strop od růžové stěny. Růžové stěny se stříbrným válečkem. Můj domov. Bez lidí nebyl ničím. Volala jsem pláčem zoufalého dítěte. Snažila se postavit.
Křečovitě jsem se držela okraje postýlky. Kuchyňským úzkým oknem vedle dveří vedoucích na verandu a oknem verandy se dívala na pláčem rozmazaný dvůr. Tam, odkud přicházely zvonivé zvuky. Skloněni, osekávali tam sekyrkami staré pálené cihly lidé. Kteří měli tvořit můj domov. Tvořili můj domov.
V tom úzkém okýnku uzavřena do úzkého prostoru se poklidně pásla laňka. Střežená jelenem s ostražitě i výhružně vztyčenou hlavou s parožím.
Trvalo todlouho. Pak přišli lidé.
Radovali se, že už stojím. Docela sama.