Závislost

Došly mi polena. Jsem bez plamenů. Chybí mi oheň.
Dohořelo poslední poleno v krbu. Vyhasl. Vyhasl celý dům. I já vyhasínám.
Hledala jsem dlouho toho, kdo mi postaví skutečný krb. Bez vložky. Klasické otevřené ohniště. Se všemi kouzly, které dokáže.
Našla jsem toho starého člověka. Krb ale už stavět nechtěl. „Už dlouho krby nestavím.“ A pak jsem ho tak vášnivě přesvědčovala, až svolil. Postaví ještě jeden. Ten svůj poslední.
Přeměřoval, vypočítával. Celé dlouhé dny k sobě skládal šamotové cihly. A při tom vyprávěl o tom koutě Karpat, kde se narodil. Ale i o létajícím talíři. Jak ho spatřil odlétat z jedné skládky odpadů. Odnaučoval podivným zaříkáváním kouřit moje přítelkyně.
Strávila jsem s ním týden, na který se nezapomíná.
Žiju jeho mým krbem. Krbem, který stojí na dřevěné podlaze. Před kterým nejsou plechy ani dlaždice. Jen ovčí kůže. Ovčí kůže má schopnost uhasit každou jiskru. Jenže ji potrhali psi. A tak jsou před krbem teď propálená prkna. Líbí se mi to.
Ten krb nikdy nezakouří do místnosti, i když venku řádí vichry. Dává všemu kolem mně jiný rozměr. Hudbě, vínu, lidem. Mně samotné. Potřebuju ho k životu.
Musím obstaral novou ovčí kůži. Musím obstarat tvrdé dřevo. Spoustu tvrdého dřeva.