Jak jsem opila i motýla

Přilétá motýl. Zvětšuje se proti slunci. Obrátím dlaň směrem k nebi. K mému, jen lehkému překvapení, dosedá. Veliký krásný motýl. Jeho barvy jsou syté. Hnědá a modrá.Podívej, šeptám Olegovi.Dej mu napít, šeptá on, jakoby bylo běžné dávat motýlům napít vína.Pak dodá, že motýl cítí nektar i na sto kilometrů. Zahledím se na číši s tím nádherným rudým třpytem v jedné mé ruce. Pak na motýla v té druhé. Pak trošinku, jen tak maličko, kápnu do dlaně.Vidím ho jasně a zřetelně. Stočený sosáček se prudce vymrští. Vnoří se do kapky, jakoby celý život nedělal nic jiného. Vysaje celou kapičku. Nedá mi to. Ještě trošku ukápnu. Vím, že to nemám dělat. Znovu vysaje všechen ten rudý mok. Znervózněle šmejdí sosáčkem v rýhách na mé dlani. Čím dál rychleji a čím dál nervózněji. Znovu podléhám jeho dychtění. Znovu dolévám.Překročili jsme mez. Už na ničem nezáleží. Vím, že tohle nepřežije.Dopřávám mu konečnou extázi. Nic už nezachráním.On to měl být, kdo měl vědět, kdy přestat.Sosáček mu teď visí docela klidně. Nestočí ho ani, když se pokouší vzlétnout. Podaří se mu to. Těžce se odlepí od mé dlaně. Vrávoravě vzlétá. Sosáček se mu kymácí volně do stran.Tuším ale, že někde za mnou klesne do orosené trávy. Že už se nevznese zpátky k nebi.Neotáčím. se. Dopíjím, co mi nechal.Celé jaro a celé léto mohl lítat z květu na květ. Užívat si všech sladkých nektarů.Možná měl ale krásnou motýlí smrt. Možná, že za ten krátký okamžik prožil víc, než za celý svůj motýlí život.Odpusťte mi, jarní kvítky. Marně budete čekat na opylování. Opil se váš motýlek. Můj první jarní motýl.