Zklamala jsem Frantu.

Zaklepali večer na okno. Starý zarostlý tremp Franta a podomní prodavač vysavačů.
- Hele jenom dvě hodinky. Ukáže Ti ten svůj lux.
Sedím na okně. Na vlasech místo kondicionéru tělové mléko. Prohlížím si podomního prodavače. Jeho uhlazenost vedle Frantova zálesáctví. Jeho rty v úsměvu.
- Záleží to na Vás.
- Dá mi zadarmo osvěžovač vzduchu za pět tisíc. Když seženu deset lidí.
- Franto, vykašli se na to. Taková pitomost. Otevři si okno.
Podomní prodavač si odkašle.
- Vždyť víš, nemám žádný koberce. A na křeslech kůži.
Jediný, co by mohl vysávat jsou moji roztoči v mojí posteli. A vidím už podomního prodavače prodírajícího se uličkou mezi knihami a nahrbeně vysávajícího mé roztoče pod zkosenou střechou mé ložnice.
- A s roztoči v posteli spím už celé roky. Zkus Čočkina. Má tam jistě spoustu dek.
A všichni tři se podíváme naproti, kde z pod železné rolety vychází proužek slabého světla. A uvnitř tam někde v té místnůstce bez oken je muž, co prohrál v automatech svůj dům.
Franta se smutně zasměje. Podomní obchodník si odkašle. Odcházejí.
Franto! Chci ještě zavolat. Udělala bych to pro tebe. Ale neudělala jsem to.
Jenom dvě hodinky!

Nechtěla jsem knedlíky. Ani psy.

Žiju v psí smečce. A ani nevím, jak se to stalo. Nemám ke psům žádný výjimečný vztah. Nemazlím se s nimi. Nevodím je do parku na procházku. Jen tu žijí vedle mně . A sledují každý můj pohyb. Právě jsme přešli z koupelny do pokoje. Vystoupila jsem z vany. Lehce a nenápadně mě olízli. Uklidněni, že jsem se usadila, usadili se kolem.
Opustím-li dům, vědí to všichni v okolí. V přírodě s nimi chodím na volno. Někdy tím děsím lidi, když je omylem potkáme. Někdy děsí mně hajný.
Žádného psa jsem si vědomě nepořizovala. Po žádném jsem netoužila. Stejně jako po všem ostatním. I všechno ostatní tak nějak ke mně přišlo samo.
Naobědvala jsem se zvrhle ve vaně. Knedlíky, maso a špenát. A vynikající víno, co mi včera donesl Mára. Už nic víc nepotřebuješ? Zeptal se Oleg, který mi to tam všechno naservíroval. A odešel. A já si řekla. Sama v domě. A v tu chvíli si uvědomila tu jejich neustálou přítomnost. Že na mně nepřetržitě spočívají oči mých psů. A že ti psi jsou připraveni zakousnout každého, na koho budu křičet. I když to nebudu já, kdo bude v právu.
Nebudu nikdy na nikoho křičet.