Zatočila se mi na vteřinu hlava. Ty jeleni v tom úzkém okně! Jsou tam pořád!
A já tím okýnkem místo anglického trávníčku uviděla na nepatrný okamžik zase ty lidi. U hromady cihel. Na pár vteřin znovu prožila stejné. Jenže ta postýlka, které jsem se tak křečovitě držela, už tam nebyla.
Něco hrubého pomalého se zrychlovalo. A stávalo hladkým. Když se rychlost té hladkosti stala nesnesitelnou, probudila jsem se. Bílý strop. Se stříbrným válečkem. Růžová linka dělící ten strop od růžové stěny. Růžové stěny se stříbrným válečkem. Můj domov. Bez lidí nebyl ničím. Volala jsem pláčem zoufalého dítěte. Snažila se postavit.
Křečovitě jsem se držela okraje postýlky. Kuchyňským úzkým oknem vedle dveří vedoucích na verandu a oknem verandy se dívala na pláčem rozmazaný dvůr. Tam, odkud přicházely zvonivé zvuky. Skloněni, osekávali tam sekyrkami staré pálené cihly lidé. Kteří měli tvořit můj domov. Tvořili můj domov.
V tom úzkém okýnku uzavřena do úzkého prostoru se poklidně pásla laňka. Střežená jelenem s ostražitě i výhružně vztyčenou hlavou s parožím.
Trvalo todlouho. Pak přišli lidé.
Radovali se, že už stojím. Docela sama.
Žádné komentáře:
Okomentovat