Dírky uší mě ruší.

Udělali mi dírky, i když bych je sama nikdy nechtěla. Ale možná, že kdybych je neměla, tak bych je chtěla.
Myslím, že mi ty dírky něco narušily. Nevím co. A i když jsem taky chviličku měla své krátké období náušnic, do těch dírek se mi je strkat nechtělo. Bylo to období indických náušnic, protože jsem byla v indickém období a nosila všechno indické.
Jiné náušnice mě neoslovily. Dokonce k těm zlatým s drahými kamínky mám vztah až lehce štítivý.
Nejvíc mě postraší žena s drdolem a zlatými brýlemi s pohupujícími se zlatými náušnicemi.
Ale jinak se mi to docela zvláštním způsobem ve výjimečných případech líbí v jednom uchu decentně u některých mužů. Ale opravdu jen ve výjimečných případech.
Jednou jsem viděla u jednoho pařížského surrealisty dírky velké jako pěst. Po nějakém africkém způsobu.
Já mám jen své maličké nevyužité dírky. A někdy si říkám, jak budou žít se svými dírkami ve tvářích ti, kteří jednoho dne sundají svůj piercing? Nejspíš stejně jako já s těmi svými. Sžijí se s nimi nějak.

Svět mě baví!

Večer s Martinovými kamarády. Martin je v Africe. Dali jsme si jeho fotku na tapetu. A i když už nebylo dříví na oheň, bylo mi s nimi i v tom neutěšeném prostředí skvěle. A pak mi Mára připomněl tu historku.
Nakupuju jen ve chvílích nejvyšší nouze. A když už, snažím se to nejlepší z nejlepšího, ať to stojí , co to stojí, ale hlavně, ať už je to pokud možno na celý život.
André měl nastoupit do první třídy. Bylo to jen tak tak. Zapomněli jsme ho totiž přihlásit. Bylo to prý vyvěšený právě na těch obchodech, kam nechodím a taky to možná hlásili v televizi. Ale hlavně nám uniklo, že už tak vyrostl. A tak jsme prošvihli nějaké ty termíny. Ale do jedné soukromé školy ho hned přijali. Tak potřeboval tašku.
Úkolem zakoupit jí, jsem pověřila Martina. A tak se vydali do nejbližšího krámu. Mára, Martin a Andrášek.
Oba moji synové měli dlouhé blond vlnité vlasy. André do pasu, Martin do půli zad. Mára měl vyholenou hlavu a tmavý vous.
Prodavačka, sotva je spatřila vstoupit do obchodu jásavě zvolala. Ááá…tatínek s maminkou jdou holčičce kupovat tašku do školy. Že je to tak?

Náhody neexistují

Náhoda není zrovna nejhorší průvodce, protože se obyčejně vyzná v cestách. /J.Verne/
Náhoda je snad pseudonym Boha, když se nechce podepsat./A.France/

Tak to jsem si našla, protože bych jí ráda přišla na kloub. Náhodě.
Ve velmi malém časovém rozmezí jsem od mužů, kterých si vážním, slyšela buď přímo, nebo jen náznakem: náhoda neexistuje. Co to tedy je? Když to není náhoda?
Nikdy nikomu sama jen tak nevolám. Pravidelně se mi ale stává, že na někoho pomyslím a on zavolá. A když se moje okamžitě vyhrklá věta: „To je tedy náhoda, právě jsem na tebe myslela", opakuje často, říkám si jí raději už jen v duchu. Tak nevěrohodně zní i mně samotné.
Koupila jsem dům s lidmi na dožití. Žili v něm. A ve chvíli, kdy jsem potřebovala bydlení, dožili.
Když Oleg našel to mnou vytoužené místo v Orlických horách. Přečetla jsem si na štítu, že chalupu postavil Josef Hartman. Jméno mého strýce. Hartman se jmenoval můj děda. A lesu kolem se říká Langrův les. To je tedy vážně náhoda! Našla jsem v tom údolí své nejmilejší přátele.
Mohla bych dál vzpomínat a popisovat ty náhodné náhody, co mi poslední dobou jsou už nějak podezřelé.
Jak já, realista, si s tím mám poradit?

Můžu "bez"?

Celá Mirka. Lamentovali nad mou neteří, když dělala něco, o čem si mysleli, že se dělat nemá. Není celá já. Ale máme hodně společného. Třeba právě grafomanii.
Nedávno mě pobavila. A nebo rozesmutněla? Byla tam, kde já už delší dobu nebyla. V Cabourgu. Tam, kde Marcel Proust napsal svoje Hledání ztraceného času. Tam, kde mám jeden ze svých tří domovů. Kde můžu snídat čerstvé croissanty, nebo tu nejlepší baguette na světě na terase nad oceánem.
A kde jsem svého času zavedla pro místní úzkoprsou společnost zprvu až šokující novinku. Na pláži „bez“. „S“ mám totiž problém. Nikdy jsem si žádné takové, určitě trošinku škrtící, kryty nekoupila. I když tuším, že podprsenka může být a nejspíš i je pro muže velmi svůdná. Já v ním pro sebe žádnou svůdnost nikdy ale nenašla. Svlékla bych se i celá, ale to by mi plavčík nedovolil. Stejně jako to nedovolil mému synovi. Když tak vběhl do vln. Veřejně bych pohoršovala. Nevím tedy čím, když jsem se takhle narodila. Ale nemůže člověk hlavou proti lidským předsudkům. V podstatě mám štěstí. Za Motzarta ani kotníček. Zato o vyměšování mluvili běžně. I psali v korespondenci. I královny a králové. A s tím mám zase problémy já.
No, každý máme něco. A nebo nemáme. A já nemám podprsenky. A nejbližší nudistické pláže jsou moc vzdálené. Po pobřeží napravo ta slavná na Vaches noir pro gaye, tam chodím moc ráda. A nalevo, jedna, kde jsem se vlastně nikdy nekoupala. Jednak není povolená. A jednak blízko ní vyplouvají lodě přes La Manche do Doveru. A z těch velkých lodí mám strach.
Když plavu oceánem, sundám i ten zbytek a navleču si ho na zápěstí jako náramek. Aby mi neuplaval. Protože všechno chce své. A plavat v moři v plavkách nebo bez nich, to je tedy pro mně vážně velký rozdíl.
Ale zkuste si někde, kde každý každého zná, a žádná žena tam nikdy neležela na pláži „bez“, svléknout tričko a zůstat tam tak stát. Tohle jsem totiž udělala. Řekla jsem si, že musím radikálně. Jinak bych to těžko dokázala. Jako nedokážu vejít pod ledovou sprchu postupně. Musím se pod ní vrhnout rovnou celá. A překonat ten šok.
A pak se během toho léta začaly ženy postupně odhalovat. A v Cabourgu se to stalo docela běžným zvykem, nad kterým se už nikdo nepozastavil.
Dokonce, když jsem jednou chtěla dalekohledem sledovat rybářský člun, spatřila jsem v dunách naší stařičkou milou sousedku. Pěkně si tam ležela na slunci a mořský vánek se dotýkal jejích obnažených ňader. Možná myslela na svého manžela, se kterým se tak milovali, a který léto před tím zemřel, když při vystupování z vozu upadl spánkem na ostrý okraj chodníku A se kterým tak nádherně snídávali, obědvávali a večeřeli na vedlejší terase za paravánem. Ale já je stejně vnímala, jak smyslně cinkají sklenkami dobrého vína.
A tak mi moje neteř líčila, jak bylo v Cabourgu. Že terasa naší stařičké sousedky byla opuštěná. A že je znát, že už jsem tam delší čas nebyla.
Žádná žena na pláži tam nebyla „bez“. Ani jediná. Široko daleko.