Když jsem byla malá, propadala jsem se studem trapnosti nad projevy mojí maminky. Říkala lidem pravdy do očí. Křičela lidem pravdy do očí. Byly to její pravdy. A házela je na všechny lidi kolem sebe. Lopatami. Tak neomaleně a bez servítek, že jsem se divila, že se k ní ty lidi ještě vůbec vracejí.
Babička, milá tatínkova maminka, nezkřivila člověku vlásek. Jediným slovíčkem.
Těmto dvěma ženám se prý podobám. Ačkoli mezi nimi žádná podoba není. Kdo zná jednu, tvrdí celá Libuše. Kdo zná druhou, tvrdí celá Helena.
Já tvrdím, že se podobám svojí babičce. Jenže. Někdy se zadívám na sebe do zrcadla. Vidím tam svojí mámu.
A někdy, když si nedám pozor, začnu lidem říkat o nich svoje pravdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat