čtvrtek 18. ledna 2007

Bratranec

Myslím na bratrance, co měl průhledné ruce. Četl v pokoji činžovního domu. Jedl strouhanou mrkvičku s cukrem a citrónem.Chodil na procházky s maminkou do městských sadů a parků. Hovořili spolu zvláštním zjemnělým hlasem a nikdy jinak než spisovně. Jeho maminka přišla do Prahy z Beskyd. Vedle svého bratrance cítila jsem se já tak nějak ušmudlaná. Moje hry odehrávaly se na hlíně dvorku. A přesto, že tam, kde jsem žila, byla jsem brána za hodné, snad až příliš vzorné děvčátko, vedle něho připadala jsem si tak nějak zdivočele bujně. On upravený blonďáček a já malá cikánečka.Myslím na to, jak jsem ho učila líbat. Nevěděl, že to právě učím sebe. Rozklepal se jako osika a já myslela, že snad umře. Stále opakoval, že má zimnici a já se ho snažila zahřát na tom nerozloženém, úzkém gauči, co vyrobil náš společný dědeček vlastníma rukama.O mnoho let později jsem šla, dávno po půlnoci, po nábřeží. Už z dálky slyšela jsem cinkat něco jako rolničky. Tehdy Prahou v noci chodívalo jen málo lidí. A ti, co chodívali, se vzájemně znali. Alespoň podle vidění.Pod železničním mostem někdo přicházel pomalým krokem, lehce nahrben. V těch místech nechodil už nikdo. Šla jsem lehce vzrušena vstříc tomu muži. V ruce držel síťovku a v ní cinkaly láhve desítky, narážejíc do sebe. Můj bratranec. Z jeho velkých modrých očí, které už nemohly být světlejší, jsem i ve tmě četla známý smutek. Oslovil mě zase tak, jak jen on umí vyslovit moje jméno. Objali jsme se. Zatřpytilo se nám v očích. Pak jsme zase odcházeli, vzdalujíc se od sebe, každý dál svým směrem, nočním tichem. Vnímala jsem ty vzdalující se rolničky, rozléhající se spoře osvětleným nábřežím smutného velkoměsta. Po tváři mi stékaly horké slzy. Stékají i teď. Zase vidím, jak pomalým pohybem ruky odkrývá svou tvář zahalenou dlouhými vlasy. Jen pro ty vlasy vyhodili ho ze škol, i když jeho inteligence byla nadprůměrná. Vlasy nebo škola. Nikdo, kdo bude žít po nás, to už nemůže pochopit. Vlasy nás určovaly. Nesli jsme pochodeň těch, kteří polehávali na schodech pod Muzeem. Kteří nesměli vstoupit do tramvají, vlaků, divadel, kin, na výstavy. Kterým společnost zakázala pohybovat se na veřejnosti. Společnost proti které protestovali tím nejněžnějším způsobem. Ani maminka mého bratrance nemohla chápat, co to znamenalo, nechat si ustřihnout vlasy.Nepomohly její prosby ani pláč. Věděla, že donucení pracovat v sedmnácti jako pomocná síla, strhne ho někam, odkud se už těžko vrací.A on našel klamné vysvobození v tom, o čem bylo zakázáno v našem socialistickém státě mluvit. V drogách.Ani já si nikdy neustřihnu svoje vlasy. I když je budu mít už docela bílý.

Žádné komentáře: