Pod zvlhlou dlaní.

A ještě někdy zahlídnu i odraz výrazu své tváře na monitoru. Tak jsem si představila, že bych byla zaměstnaná v nějakém tom zaměstnání. A četla si tam blogy.
To mám z toho, že jsem si ve chvíli svého početí, ještě dávno před narozením dala závazek, že budu všechno prožívat naplno. Hlavně samu sebe. Každý svůj pohyb. Každou svojí myšlenku. Abych se nerozplynula v nicotě.
Vzpomněla jsem si, jak mi jednou jeden milenecký pár v Římě uložil na širokou postel pod tenké bělostné prostěradlo. V obrovském okně luxusní vily povlával lehoučký bílý neprůhledný závěs. Nechával ke mně pronikat horkost italské noci.
A aby mi nebylo smutno, pustili mi na dobrou noc na obrovskou obrazovku film. Beze slov. Jen s italskými vzdechy. Italským slovům bych stejně nerozuměla. Že se to samo vypne. A odešli někam, kde bych je nenašla.
A tak jsem tam bez hnutí ležela pod tím prostěradlem. Ruce podél těla. Dlaně položené na chladivém prostěradle pode mnou.
Film skončil. Zůstala jsem v tichu. Pod dlaněmi zvlhlou hedvábnou látku.
A za sebou jednu z nejvášnivějších hodin mého života.

Proč to těm lidem říkáš?

Když jsem byla malá, propadala jsem se studem trapnosti nad projevy mojí maminky. Říkala lidem pravdy do očí. Křičela lidem pravdy do očí. Byly to její pravdy. A házela je na všechny lidi kolem sebe. Lopatami. Tak neomaleně a bez servítek, že jsem se divila, že se k ní ty lidi ještě vůbec vracejí.
Babička, milá tatínkova maminka, nezkřivila člověku vlásek. Jediným slovíčkem.
Těmto dvěma ženám se prý podobám. Ačkoli mezi nimi žádná podoba není. Kdo zná jednu, tvrdí celá Libuše. Kdo zná druhou, tvrdí celá Helena.
Já tvrdím, že se podobám svojí babičce. Jenže. Někdy se zadívám na sebe do zrcadla. Vidím tam svojí mámu.
A někdy, když si nedám pozor, začnu lidem říkat o nich svoje pravdy.