Můžu "bez"?

Celá Mirka. Lamentovali nad mou neteří, když dělala něco, o čem si mysleli, že se dělat nemá. Není celá já. Ale máme hodně společného. Třeba právě grafomanii.
Nedávno mě pobavila. A nebo rozesmutněla? Byla tam, kde já už delší dobu nebyla. V Cabourgu. Tam, kde Marcel Proust napsal svoje Hledání ztraceného času. Tam, kde mám jeden ze svých tří domovů. Kde můžu snídat čerstvé croissanty, nebo tu nejlepší baguette na světě na terase nad oceánem.
A kde jsem svého času zavedla pro místní úzkoprsou společnost zprvu až šokující novinku. Na pláži „bez“. „S“ mám totiž problém. Nikdy jsem si žádné takové, určitě trošinku škrtící, kryty nekoupila. I když tuším, že podprsenka může být a nejspíš i je pro muže velmi svůdná. Já v ním pro sebe žádnou svůdnost nikdy ale nenašla. Svlékla bych se i celá, ale to by mi plavčík nedovolil. Stejně jako to nedovolil mému synovi. Když tak vběhl do vln. Veřejně bych pohoršovala. Nevím tedy čím, když jsem se takhle narodila. Ale nemůže člověk hlavou proti lidským předsudkům. V podstatě mám štěstí. Za Motzarta ani kotníček. Zato o vyměšování mluvili běžně. I psali v korespondenci. I královny a králové. A s tím mám zase problémy já.
No, každý máme něco. A nebo nemáme. A já nemám podprsenky. A nejbližší nudistické pláže jsou moc vzdálené. Po pobřeží napravo ta slavná na Vaches noir pro gaye, tam chodím moc ráda. A nalevo, jedna, kde jsem se vlastně nikdy nekoupala. Jednak není povolená. A jednak blízko ní vyplouvají lodě přes La Manche do Doveru. A z těch velkých lodí mám strach.
Když plavu oceánem, sundám i ten zbytek a navleču si ho na zápěstí jako náramek. Aby mi neuplaval. Protože všechno chce své. A plavat v moři v plavkách nebo bez nich, to je tedy pro mně vážně velký rozdíl.
Ale zkuste si někde, kde každý každého zná, a žádná žena tam nikdy neležela na pláži „bez“, svléknout tričko a zůstat tam tak stát. Tohle jsem totiž udělala. Řekla jsem si, že musím radikálně. Jinak bych to těžko dokázala. Jako nedokážu vejít pod ledovou sprchu postupně. Musím se pod ní vrhnout rovnou celá. A překonat ten šok.
A pak se během toho léta začaly ženy postupně odhalovat. A v Cabourgu se to stalo docela běžným zvykem, nad kterým se už nikdo nepozastavil.
Dokonce, když jsem jednou chtěla dalekohledem sledovat rybářský člun, spatřila jsem v dunách naší stařičkou milou sousedku. Pěkně si tam ležela na slunci a mořský vánek se dotýkal jejích obnažených ňader. Možná myslela na svého manžela, se kterým se tak milovali, a který léto před tím zemřel, když při vystupování z vozu upadl spánkem na ostrý okraj chodníku A se kterým tak nádherně snídávali, obědvávali a večeřeli na vedlejší terase za paravánem. Ale já je stejně vnímala, jak smyslně cinkají sklenkami dobrého vína.
A tak mi moje neteř líčila, jak bylo v Cabourgu. Že terasa naší stařičké sousedky byla opuštěná. A že je znát, že už jsem tam delší čas nebyla.
Žádná žena na pláži tam nebyla „bez“. Ani jediná. Široko daleko.