Záhady fobií.

Nebojím se myší ani hadů.
Mám fobii na knoflíky.V dětství jsem jimi byla přímo mučena. Byly všude.Nerozuměla jsem svým pocitům. Vnímala jsem, jak strašně mi vadí a neschopna to vysvětlit i sama sobě, zůstávala jsem s tím sama. „Štítím se knoflíků“. Jaké by asi byly reakce nevědomých! Bojovala jsem tedy sama.Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.Nevěděla to ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nesměla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých kamarádů je adoptovaný. Jednou na školní vycházce v lese děti vesele skotačily. Vesele skotačit jsem neuměla. Moje učitelka, dojata obrázkem dítěte bez kabátu, co smutně pozoruje skotačící houf, mě něžně oslovila. Rozepnula svůj kabát a přitiskla mě na své břicho. Netušila, že ve skutečnosti jsem se veselila s dětmi. Že jinak než smutně jsem se nikdy nedívala. Společně nás pak obě zapnula do svého, naftalínem nasáklého, kabátu. Těsně pod mou bradou. Vysouvala jsem ji co nejvýše, abych se nedotýkala knoflíku a bezbranná se kolíbala s učitelkou, v rytmu jejích popěvků. Kolem skotačivé děti.Konečně v dospělosti jsem na jednom večírku s vtipem pohovořila o své fobii. Vzali to jako mou snahu být ještě zajímavější. Není to dlouho, jedna z těch, co znaly moje vyprávění, běžela mi v ústrety s časopisem mávajícím nad hlavou: „Všem to řeknu! Všem to řeknu!“ V časopise se syn Brodského, dcera Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie.Knoflíkům se vyhýbám dál. Ale fobií se už nezabývám. Doba mi přeje. Knoflíková éra je už za námi. Je šťastná doba zipů a druků.

Život s feministou

Mohu si jen tak ležet celé hodiny v horké lázni, kterou on sám připraví. Přináší mi tam nejrůznější kulinářské rozkoše o opojná vína. Stará se o mé rozkoše víc než o své.
Přináší mi do letní trávy v slunci snídani a pak mi hraje doprovázen zpěvy ptáků svůj kytarový koncert jen pro mně. Každé možné slunečné horké ráno.
Nevadí mu dlouho nepořádek v domě. Sám se stará o své oblečení a vůbec o sebe. Do jeho pokoje bývám kdykoli zvána, nikdy ale ne proto, abych v něm poklidila. Nedovolí, abych vstala od stolu a došla si sama pro sůl.
Dívá se na mně očima lásky a obdivuje mě za to, co vytvořím. Rád by mě obdivoval ale za víc.
Nevadí mu, když odjedu k oceánu. Když trávím sama zimu na horách. Nevadí mu, že nikdy nežehlím a jen málokdy stírám prach. Ale taky mu nevadí, když natírám okna, maluju stěny, spáruju chalupu, pokládám podlahová prkna, bourám kůlnu, nebo kácím stromy. Přitom všem mohu z dáli zaslechnout jeho smyslné melodie.
Rád by, abych stála pevně na svých nohách. Rád by, abych řídila jeho rychlé vozy.