Prázdné rámy

A teď se na tu ženu těším. Že se zase někdy setkáme na slunci.
U hromady z bakelitu.

Procházeli jsme vsí. Ve stínu bylo tak hodně jinak než na slunci, že jsem dávala pozor, abychom do nějakého dlouhého nevstoupili.
Před jedním domem pražilo slunce do lavičky. Před lavičkou malé pískoviště s umělohmotnou barevnou hromadou hraček. Zahlídla jsem ho dřív než Atanášek. Bylo mi jasné, že ještě chvíli mám šanci ho přesměrovat. Neudělala jsem to ale. A pak přihlížela na soukromém pískovišti jeho nadšení.
Otevřelo se okno domu. Mladá žena mě vybídla, ať se posadím na slunci na lavičku. Pak přišla sama se svým chlapečkem. Byla hezká uhlazenou pravidelností a starší víc, než vypadala. Její první slova byla omluva, že je oblečená jako „čuně“. Že ve stejném oblečení včera upravovala zahrádku. Její oblečení bylo bez vady. A že ty hračky jsou taky umazané. Ale že sem dává jen ty omyvatelné.
Seděla jsem pohodlně opřena v tom slunci za tmavými brýlemi a vnímala tu ženu, která nade mnou stála, a o které jsem během chvíle věděla tolik.
Dnes ráno snídali polévku se zabíjačky. A ani k obědu nebude nic vařit, má z té zabíjačky soustu vepřového jídla. Dnes jí přijde návštěva. Musí luxovat. „Tak já už musím“, opakovala v pravidelných intervalech. Sebrala ze země tři spadané lístečky a odnesla je do popelnice. Brzy jsem věděla o všech jejích dětech. O jejím domě. O manželovi za počítačem, co by rád bydlel v paneláku. Na to auto se nedívejte. Musím ho umýt. To, jak bylo to bláto.
Když pak znovu zopakovala tu větu, že už musí a já pochopila, že bordelem míní rozházené hračky v dětském pokoji, řekla jsem nečekaně: „Víte, jak se tomuhle říká? Nutkavá neuróza.“
A ona stejně nečekaně odpověděla: „Dřív to bylo horší.“ A pak se podívala směrem k lesu: „Jednou bych ráda malovala obrazy.“

Neřezejte do živého

I takové jsou před probuzením sny optimistky.
Jak si poradí vykladači snů?

Ptám se oživlé fotografie. Jsem bezradná.
Přítel mě zve na pečenou vepřovou kýtu. Odkrajuje ji obrovským ostrým nožem ze zadní nohy živého zvířete. Jsem zoufalá. Nechápu.
- Proč je proboha nezabiješ?
- Chtějí žít.
- Žít v bolestech?
- Oni nechtějí smrt. A my potřebujeme to maso.
Ptám se těch ořezaných vepřů. Odpovídají nádhernými ženskými hlasy. Oddaně vzhlížejí k mému příteli. Sypou si na velké odřezané plochy sůl jako desinfekci.
Myslím jen na to. Měla jsem myslet ale na něco jiného. Zapomněla jsem nakojit svého chlapečka. Svoje malé křehké černošské děťátko! Jak dlouho jsem na to nemyslela? Běžím z jednoho domu do druhého. Narážím do nepotřebných předmětů. Vím ale. Je pozdě. Leží tu na zemi moje malé mrtvé černé děťátko. Psi ho chtěli utišit. Byl ale příliš křehký.
Zůstávám sama s nekonečnou bolestnou něhou.