Náhody neexistují

Náhoda není zrovna nejhorší průvodce, protože se obyčejně vyzná v cestách. /J.Verne/
Náhoda je snad pseudonym Boha, když se nechce podepsat./A.France/

Tak to jsem si našla, protože bych jí ráda přišla na kloub. Náhodě.
Ve velmi malém časovém rozmezí jsem od mužů, kterých si vážním, slyšela buď přímo, nebo jen náznakem: náhoda neexistuje. Co to tedy je? Když to není náhoda?
Nikdy nikomu sama jen tak nevolám. Pravidelně se mi ale stává, že na někoho pomyslím a on zavolá. A když se moje okamžitě vyhrklá věta: „To je tedy náhoda, právě jsem na tebe myslela", opakuje často, říkám si jí raději už jen v duchu. Tak nevěrohodně zní i mně samotné.
Koupila jsem dům s lidmi na dožití. Žili v něm. A ve chvíli, kdy jsem potřebovala bydlení, dožili.
Když Oleg našel to mnou vytoužené místo v Orlických horách. Přečetla jsem si na štítu, že chalupu postavil Josef Hartman. Jméno mého strýce. Hartman se jmenoval můj děda. A lesu kolem se říká Langrův les. To je tedy vážně náhoda! Našla jsem v tom údolí své nejmilejší přátele.
Mohla bych dál vzpomínat a popisovat ty náhodné náhody, co mi poslední dobou jsou už nějak podezřelé.
Jak já, realista, si s tím mám poradit?