Probudila jsem se mezi nocí a ránem s až bolestnou chutí na ústřice

Zachumlala jsem se do své oblíbené embryonální polohy, s uvolněnou rukou v pěsti na ústech, a myslela na to, jak znovu přijít ke ztraceným penězům.
Až do dalšího snu.
To, co jsem ještě před pár lety žila, sen nebyl. Byla to snová skutečnost. A já to slastně žité přijímala tak samozřejmě, jako všechno ve svém životě. Přesto, že jen málo z toho vlastně samozřejmé bylo.
Devatenáctého jsem trávila den i noc se ženou, které patřilo ten den slavit. Se svou mámou. Nesedí k ní slovo maminka. Ani matka. Je milována. I nesnášena. Protože bývá milování hodná. Protože bývá nesnesitelná. Má v sobě tolik energie, jako žádná z těch, které jsem ve svém životě poznala. Říká jiné věci, než ty, které si skutečně myslí. A já v jejích slovech už znám číst. Jednou mi bude nesnesitelně chybět. Neosvobodím se.
Byl to můj den. Mluvila o mně. Pro mě. I když nemluvila ke mně. Mluvila o tom, co tak dobře znám. S úžasem a opovržením. Vyčítavě. Nešťastně. Čím se vždycky trápila: "Vona byla tak krásná! A tak chytrá! Ta, když šla ulicí! A vona? Vona se stýkala jen s tou nejhorší lůzou! S takovou chátrou. Vyhledávala si ty nejstrašnější lidský tvory! Jen se podívej, s kým se dodnes stýká!"mávla maminka rukou směrem k tomu, který právě seděl vedle mě." Teta, chudák Baruška, mi pořád říkala:""Proč jen to tý holce dovolíš? Dyť je jí taková škoda!""Ale copak vona si nechala někdy v něčem něco říct?!"
Měla pravdu. Nenechala. Moje hodnoty byly vždycky trošku posunuté. I distingovaná paní učitelka Knížková se mi taky opakovaně snažila klást na srdce:!"Mirečko, nemůžeš se kamarádit s tím Kynkorou!" S tím, co poničil lavice tak, že do nich vyrýval kružítkem nádherné koně v klusu. Sama bez muže, jeho vyhublá ponížená maminka, je pak musela vybrousit a nalakovat. Místo, aby kvůli vzácné lavici založili školní muzeum. Protože já, já jsem nikdy nic nikam nevyryla. Jen jednou. Jen pro sebe. Maličký ukrytý kosočtvereček do leštěného piána, ke kterému mi chyběl talent.
Kynkoru zastřelili na vojně.

Čekáte na opravdový život?

Žijete ho právě teď.
Ztratil se Wodrow. Měla bych napsat náš zrzavý, obrovský, všemi zbožňovaný dvanáctiletý kocour. Ale já chci napsat můj kocour. Ztratil se stejně jako kdysi před ním šedivý kocour Wilson. Ztratil se stejně jako americký president Wilson Wodrow, který pomáhal zakládat Československo. Ztratil se stejně jako Československo. Není i je.
Krásněla jsem smutkem. Ale smutek už mi nesluší. Muže jsem svým smutkem nechtěně sváděla. Dnes jím nechtěně straším malé chlapečky.
Zůstali jsme sami v celém horském údolí. Já, Ondra a černohnědá kočička Hůrka. Ondra, co nevypadá na svých dvanáct. Ani vzhledem, ani chováním. Já, co nevypadám na svých /cože?! hlavně mi prosím nezačněte vykat!/ padesát. Ani vzhledem, ani chováním.
Byl chladný tmavý smutný večer. A ani Olegovy zamilovaně stýskavé mobilní zprávičky ten smutek nerozptýlily. Hůrka se z něho vymňoukávala uplakaným údolím. I sníh všude kolem ztratil svou radující jiskřivost.
Roztopili jsme v kachlových kamnech. Ustlali spojené postele. Připravili noční kýblíček na noční čůrání. Vrchol naší intimity.
A hráli prší. Rychlý i pomalý. Autobus. A dámu, kterou Ondra dvacetkrát za sebou prohrál. Neponížila jsem ho nenápadným přenecháním výhry.
A poslouchali jsme rozhlasovou pohádku Jak pastýř vysvobodil princeznu. A vedli hovory.
„No Mirko, to bys neuvěřila! Vona na internetu je jen jedna fotka chobotnice!"
Můj smutek pak udělal na chvíli z něho muže. A ze mě dívku. A tak jsme tam byli spolu. Pak přijeli lidé a my se stali těmi, kterými jsme. Nebo nejsme.
A přesto, že údolí je tak nedostupné, přišli mě navštívit dva moji přátelé. Jeden pěšky a jeden na traktoru. Abychom se jen na malou chvilku uviděli, lidsky objali a zase šli žít dál naše životy.
Dnes je devatenáctého února a já bych měla právě dnes slavit své padesáté výročí na této zemi. Jenže já nevím, co to pro mně vlastně znamená. Co to pro dívku znamená, když jednoho dne, z ničeho nic, z kalendáře zjistí, že jí je padesát.
Nejspíš by už měla přestat čekat na to, že jednoho dne bude konečně dospělá! Že bude vědět.

Ego

Jednou jsem dlouho seděla přemýšlivě zasněná v okně. A odněkud se ozvěnou ozval hlas:
"Kdybys to vonko rači umyla!"

Svůj život trávím přemýšlením. Odmalička. I když vím, že s ním nikam nedojdu.
Čtu-li, nečtu rychle a nebavím se jen tak knihou. Čtu dlouho a namáhavě. Každou chvíli knihu odkládám a s pohledem do nikam přemýšlím nad přečteným. A to přemýšlení mě dovede někam a pak ještě někam a ve finále nikam.
První povídka knížky, kterou jsem začala tak zvolna překládat, je o muži, který na své procházce objeví topící se krásnou dívku. Ta dívka se z posledních sil drží nad hladinou větve spadlé do jezírka. Poprvé v životě k tomuto opovrhovanému osamělému muži vzhlíží žena. Krásná žena. A je na něm zcela závislá.
Přemýšlím o tom, co všechno může vyvolat v člověku pocit vlastní důležitosti, moci, nezastupitelné potřebnosti. Co všechno může v člověku vyvolat ten pocit a co ten pocit může následně vyvolat. A v těch myšlenkách mě napadne věta: "Ego vystřelené do výšin vzniklou situací."
A pak mě ale hned napadne, co to vlastně znamená to slovo "ego"?
Jak se vůbec může mimo psychologického pojmu / id, ego, superego/ užít samostatně? Nebo jen ve složení s jiným slovem ego- /ve smyslu já/?
A v jakém smyslu používá to slovo třeba buddhismus?

Dům z panelů a lidí

Žila jsem tam taky. Na malou chvíli. V dobách jeho největší slávy.
Žili jsme tam jako jedna velká rodina. Sestavená z jednotlivých malých rodinek. Táta, máma a dvě děti. Měla jsem je ráda všechny, protože mě baví lidská pestrost. I když tam jí nakonec tolik nebylo. Nakonec jsme se všichni začali podobat jeden druhému jako vejce vejci. I když jsme byli každý jiný.
Ten byt pro mně znamenal jen útulné útočiště s koberci a sedací soupravou. Žít v něm jsem neuměla. Nebyl to pro mně skutečný domov. Byl to jen příjemný hotel na přespání. Nemohla jsem v něm trávit dny. Ani večery. Potřebovala jsem z něho odcházet. Potřebovala jsem mít svojí práci, se svými lidmi, divadla, kina, koncerty, kavárny, bary, hospody, víkendy v přírodě. Nakonec jsem z něj odešla napořád. Nepomohly ani rafinované úpravy a knihy od podlahy až do stropu. Nepomohl ani krásný výhled na Prahu.
Kdybych v něm měla žít tak, jako žiju v tomhle živém domě, stal by se pro mně panelový dům vězením. I kdybych denně přijímala kamarádky od vedle.
Vzpomínám na ně. Znala jsem je tak intimně. Kdybychom nebyly zasazeny vedle sebe, jen těžko bychom se setkaly. Jsem ráda, že jsem je poznala. Jsem ráda, že jsem poznala panelový svět.
V tom domě už ale prý nežijí jako jedna velká rodina. Prý tam teď žije mnoho malých, velmi izolovaných, rodinek.

Můj smutný čtvrtek

Všechno, docela všechno, vyznívá v tom mém dnešním čtvrtku posmutněle.
Jsem oblečena do černého. Nedržím smutek nad dnešním dnem. Jen dávám přednost černé před pestrostí. Když nemůžu žít zelenou.
A to já v tomto dnešním podivném čtvrtku nemůžu.
Protože svět je plný protikladů. A mně, i když se to zdá nepravděpodobné, stačí podivně málo ke smutnění.
Ale i to smutnění si já umím zvrhle vychutnat. Chtěla bych vám o tom napsat.
Neumím to ale.

Závislost

Došly mi polena. Jsem bez plamenů. Chybí mi oheň.
Dohořelo poslední poleno v krbu. Vyhasl. Vyhasl celý dům. I já vyhasínám.
Hledala jsem dlouho toho, kdo mi postaví skutečný krb. Bez vložky. Klasické otevřené ohniště. Se všemi kouzly, které dokáže.
Našla jsem toho starého člověka. Krb ale už stavět nechtěl. „Už dlouho krby nestavím.“ A pak jsem ho tak vášnivě přesvědčovala, až svolil. Postaví ještě jeden. Ten svůj poslední.
Přeměřoval, vypočítával. Celé dlouhé dny k sobě skládal šamotové cihly. A při tom vyprávěl o tom koutě Karpat, kde se narodil. Ale i o létajícím talíři. Jak ho spatřil odlétat z jedné skládky odpadů. Odnaučoval podivným zaříkáváním kouřit moje přítelkyně.
Strávila jsem s ním týden, na který se nezapomíná.
Žiju jeho mým krbem. Krbem, který stojí na dřevěné podlaze. Před kterým nejsou plechy ani dlaždice. Jen ovčí kůže. Ovčí kůže má schopnost uhasit každou jiskru. Jenže ji potrhali psi. A tak jsou před krbem teď propálená prkna. Líbí se mi to.
Ten krb nikdy nezakouří do místnosti, i když venku řádí vichry. Dává všemu kolem mně jiný rozměr. Hudbě, vínu, lidem. Mně samotné. Potřebuju ho k životu.
Musím obstaral novou ovčí kůži. Musím obstarat tvrdé dřevo. Spoustu tvrdého dřeva.

Jen v mládí to jde i bez peněz

Když se mi pan učitel Veverka ve třetí třídě zeptal, čím bych chtěla být, odpověděla jsem Hanzelkou a Zikmundem. Tedy Hanzelkouazikmundem. Později se mi dostala do ruky kniha Marie Majerové Africké vteřiny. A pak ještě mnohem později jsem jen na kratičkou chvíli cestovala „v jejích stopách“.
Cestovat je stejné jako přemýšlet. Nic se cestování nevyrovná. Člověk se každým okamžikem učí něčemu novému a zajímavému. Cestovat pro mně ale neznamená řídit se sepsaným itinerářem. A jen v tom nejnutnějším případě cestu s nějakou cestovní kanceláří. Neznamená to honbu za pamětihodnostmi za každou cenu. Urputnou snahu poznat co nejvíce, zažít co nejvíce. Pro mně cestovat znamená snažit se pochopit. Žít chvíli s odlišnými lidmi v odlišné zemi. Snažit se porozumět jejich myšlení, jejich způsobu života. Ochutnat jejich jídla. Vdechovat vůně jejich země.
A prostřednictvím tohoto pochopení pak přestat tolik lpět na zažitých zvyklostech svojí země.

Čím budu?

Kdyby ke mně přišel kouzelný dědeček a řekl mi: "Vyber si, staneš se tím, kým chceš být.", neřekla bych nic. Nevím to. A to nad tím přemýšlím už celé roky!!!
Jsem přesvědčená, skutečně přesvědčená, že má-li člověk nějaký svůj cíl a pevnou vůli k jeho dosažení, dosáhne ho.
Jenže. Kde vzít ten cíl? Když chybí rodová tradice, nebo vyhraněný talent, nebo touha po moci, nebo jiné touhy. Zbývá pak už jen nutnost výdělku a to člověk může být kýmkoli.
Tak jsem kýmkoli.
Není to nic, čím bych se trápila. Protože vím, že tohle už nevyřeším.
Jenže. Povolání je páteří života. Řezník, dřevorubec, lékař...a všichni ti další. Není to jen práce. Je to chrakter formovaný povoláním.

Prázdné rámy

A teď se na tu ženu těším. Že se zase někdy setkáme na slunci.
U hromady z bakelitu.

Procházeli jsme vsí. Ve stínu bylo tak hodně jinak než na slunci, že jsem dávala pozor, abychom do nějakého dlouhého nevstoupili.
Před jedním domem pražilo slunce do lavičky. Před lavičkou malé pískoviště s umělohmotnou barevnou hromadou hraček. Zahlídla jsem ho dřív než Atanášek. Bylo mi jasné, že ještě chvíli mám šanci ho přesměrovat. Neudělala jsem to ale. A pak přihlížela na soukromém pískovišti jeho nadšení.
Otevřelo se okno domu. Mladá žena mě vybídla, ať se posadím na slunci na lavičku. Pak přišla sama se svým chlapečkem. Byla hezká uhlazenou pravidelností a starší víc, než vypadala. Její první slova byla omluva, že je oblečená jako „čuně“. Že ve stejném oblečení včera upravovala zahrádku. Její oblečení bylo bez vady. A že ty hračky jsou taky umazané. Ale že sem dává jen ty omyvatelné.
Seděla jsem pohodlně opřena v tom slunci za tmavými brýlemi a vnímala tu ženu, která nade mnou stála, a o které jsem během chvíle věděla tolik.
Dnes ráno snídali polévku se zabíjačky. A ani k obědu nebude nic vařit, má z té zabíjačky soustu vepřového jídla. Dnes jí přijde návštěva. Musí luxovat. „Tak já už musím“, opakovala v pravidelných intervalech. Sebrala ze země tři spadané lístečky a odnesla je do popelnice. Brzy jsem věděla o všech jejích dětech. O jejím domě. O manželovi za počítačem, co by rád bydlel v paneláku. Na to auto se nedívejte. Musím ho umýt. To, jak bylo to bláto.
Když pak znovu zopakovala tu větu, že už musí a já pochopila, že bordelem míní rozházené hračky v dětském pokoji, řekla jsem nečekaně: „Víte, jak se tomuhle říká? Nutkavá neuróza.“
A ona stejně nečekaně odpověděla: „Dřív to bylo horší.“ A pak se podívala směrem k lesu: „Jednou bych ráda malovala obrazy.“

Neřezejte do živého

I takové jsou před probuzením sny optimistky.
Jak si poradí vykladači snů?

Ptám se oživlé fotografie. Jsem bezradná.
Přítel mě zve na pečenou vepřovou kýtu. Odkrajuje ji obrovským ostrým nožem ze zadní nohy živého zvířete. Jsem zoufalá. Nechápu.
- Proč je proboha nezabiješ?
- Chtějí žít.
- Žít v bolestech?
- Oni nechtějí smrt. A my potřebujeme to maso.
Ptám se těch ořezaných vepřů. Odpovídají nádhernými ženskými hlasy. Oddaně vzhlížejí k mému příteli. Sypou si na velké odřezané plochy sůl jako desinfekci.
Myslím jen na to. Měla jsem myslet ale na něco jiného. Zapomněla jsem nakojit svého chlapečka. Svoje malé křehké černošské děťátko! Jak dlouho jsem na to nemyslela? Běžím z jednoho domu do druhého. Narážím do nepotřebných předmětů. Vím ale. Je pozdě. Leží tu na zemi moje malé mrtvé černé děťátko. Psi ho chtěli utišit. Byl ale příliš křehký.
Zůstávám sama s nekonečnou bolestnou něhou.

Můj zvrácený optimismus

Nezlomný sklon posuzovat věci pokud možno jen z té lepší stránky.

Radost a štěstí jsou prostě stavy mysli. Mohou nám pomoci najít tvůrčí řešení. Pociťujeme-li radost, euforii, štěstí, otevíráme se životu. Jsme schopni vidět věci jasněji a vypořádat se s napětím, které nám den za dnem přináší. /L.BUCSAGLIA/

Ano, vidím svět optimisticky. Tak optimisticky, že si jsem vědoma, že tím některým lidem „lezu na nervy“. Vím kterým, a snažím se před nimi své pocity radostné euforie krotit.
Jenže je to tak. Optimisticky vnímám i samu sebe. Ještě jsem nepocítila strach ze stárnutí.

Jenže. Mám-li velké štěstí, a já ho mívám, a ocitnuli se v takovém prostředí, o kterém vím, že ho mnoho lidí nikdy nepozná a prožívám.li něco, o čem vím, že jen málokdo bude mít takové štěstí, prožít stejné, můj optimismus klesá. Vtírají se obavy. Jistoty, že tenhle stav skončí. Protože vždycky skončí..
A tak paradoxně, čím stoupám výš, tím klesá můj optimismus.

Můj optimismus ani moje radostné euforie ale nemají nic společného se spokojeností.

Služebnice nadlidí

Depeche Mode.
Tohle byla událost, na kterou se nezapomíná. Nejen kvůli hudebnímu zážitku. Ale i pro tu zvláštní atmosféru, jakou v tehdejším totalitním Československu vyvolala kapela ze zakázané části světa.
Tak takhle to mohl vnímat každý, kdo tam byl. Pro mně ale ten koncert v březnu 1988 měl atmosféru jinou.
Na pódiu předkapely. Brzy to už propukne. Moje práce „služebnice nadlidem“ pro dnešní večer končí. Řidič, kterého jsem měla k dispozici se mohl jet domů rychle osprchovat. Aby si v klidu pak vychutnal koncert. Měli jsme za sebou den perného plnění neskutečných přání. Úlevně jsem dosedla k barovému stolku.
A pak jsem dostala ten pokyn. Dvacet kilo ledu v kostičkách, deset jogurtů každý jiný a sedm čerstvých pstruhů. Dřív, než začnou hrát. Bylo před sedmou. Obchody zavíraly v šest. Jen Kotva v sedm. Nikde žádné auto k dispozici. Parkují někde dole v garážích, aby potajmu odvezly hvězdy, zatímco dav bude šílet u autobusu s figuranty.
„Ty si nějak poradíš.“ poplácali mě po zádech.
Vyšla jsem před halu. Za kordonem policistů lehce chrastily řetězy černého davu těch, kteří se dovnitř už nevešli. Stoupla jsem si na sloupek, zamávala nad hlavou barevnou plackou a zakřičela do davu. „Kdo chce dovnitř, je střízlivý a má tu auto, kterým mě chvíli bude vozit po Praze, dostane vstupenku.“ Černý dav se hlásil svými řetězy. Jen jeden vzorně jako ve škole. V šedých tesilových kalhotách, silonové bleděmodré bundě a čepici pepř a sůl s kšiltem. Myslela jsem si, tohle je můj muž. Když se pak potivě ploužil Prahou a nechtěl z ruky pustit volant svého trabantu, už jsem si to nemyslela.
Ke Kotvě jsme dorazili po zavírací době. Bušila jsem na sklo. Pak vypověděla svůj problém. Všichni byli moc ochotní, ale jogurt nikde žádný. „Deset různých jogurtů najednou jsme tu snad ani nikdy neměli. Ženský, koupila jste si některá jogurt?“ A tak jsem z tašek od prodavaček koupila postupně jogurt ve skle dole s červeným, dole se žlutým, celý bílý, jogurt v kelímku celý bílý, pribináček vanilkový, kakaový, v obdélníkové vaničce něco tvarohového kakaového, jahodového, vanilkového, a nakonec jedna ještě vytáhla jogurt ve skle dole s fialovým.
V hotelu Paříž jsem pak dostala těch sedm pstruhů, z toho čtyři zmražené Ještě jim do tlamiček strčili zelenou petrželku. Dali mi skoro všechen svůj led a stejně to nebyla ani třetina toho, co jsem potřebovala.V hotelu Intercontinental mi pak ledovými kostičkami doplnili celý ten velký igelitový pytel.
Hlemýždím krokem jsme to všechno vezli do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a já i přes strach, že led se do té doby rozteče, měla vítězný pocit, že jsem dokázala nemožné.
Nalepila jsem svému šoférovi placku a šli jsme. On s pytlem ledu na zádech. Já v jedné igelitové tažce pstruhy a ve druhé jogurty. Ve skleněném vestibulu zákulisí mi šéf ochranky s vysílačkou v ruce uvolnil cestu. Muže ale zarazil. Barva jeho placky ho opravňovala k tomu, aby v hledišti sledoval koncert. Do zákulisí umožňovala přístup jen barva placky mojí. Vysvětlovala jsem, že ten muž táhne na svých zádech pytel ledového ledu, který sama neunesu. Marně. A tak jsem pokynula svému průvodci, ať pytel s ledem položí na zem. A dobře se baví při vystoupení. Já sama, v ruce ty igelitky, ztratila pak všechnen svůj ledový klid. S nadávkami mezinárodního významu začala do toho ledu kopat svými elegantními střevíčky. S vědomím všech následků. Nic ale nenásledovalo. Jen jsem rozesmála závažného šéfa ochranky té slavné skupiny. Položila jsem obě igelitky na pytel s ledem a s ledovým pohledem odešla směrem k baru.
Celý večer jsem se tam pak zchlazovala vychlazeným džusem. S vodkou na ledu.

Síla okamžiku

Dnes jsem tu větu zaslechla.
Pokud pochopíme sílu okamžiku, nemusíme už vůbec nic jiného dělat.
A já mám život zase o něco snadnější a veselejší. Protože sílu okamžiku, tu já tedy pochopila už dávno.
Dnes velmi brzy ráno jsem otevřela dveře do zahrady. Byla zalita zvláštním světlem. Voněla neobvykle. Vedle sousedova komína seděl ptáček a pěl. Možná stál.
Vyšla jsem do trávy. Nechala i sebe zalít tím zvláštním světlem. Vdechovala tu vůni. Zpěv mně neznámého ptáčka pronikal tak výrazně mým tělem, až se mi z toho zrychlit dech.
A já vydechla :“Pane Bože!“ a hned v zápětí si pomyslela: Bože, co to říkám?“

Wilsonovo nádraží

Seděla jsem u kulatého stolku maličkého stánku na Hlavním nádraží. Byl na něm nápis Fast food. Umaštěná paní tam prodávala bramborák a klobásky.
U vedlejšího stolku seděla krásná dívka v krátkých vlasech. Trhala z tácku bramborák, zasouvala ho do něžných úst a četla knížku. Pak si pečlivě ocucala a olízala prstíky a otočila stránku.
Prvorepubliková panička doklopýtala na špičatých kramflíčkách. Třásly se jí ruce, když trhala svůj bramborák: „Cmundu…tu jsem nejedla už čtyřicet let…ne, počkejte, už jednou u tetičky. Těsně po revoluci.“
Před těmi stolky chvilku rozpačitě přešlapoval starší pán v klobouku s klobásou na tácku. Odstrčila jsem jednu ze židlí u toho mého. Přisedl. Smočil klobásu v hořčici. Zvedl ke mně oči se. Střetly se s mými. Rozpačitě zaváhal. Pak ně mně namířil klobáskou: „Chcete si kousnout?“

Melancholie krásného rána

Zapálila jsem oheň v krbu. K ranní kávě. A znehybněla. V koženém chladném křesle upíjela vychladlé už doušky. Čekají mě jen samý krásný věci. Je krásnej den. Mám kolem sebe samý krásný lidi.
Je mi podivně melancholicky.

Sboristka

Už je to dlouho, kdy jsem napsala tenhle krátký text. Teď tu tak posmutněle sedím. Přemítám.
A najednou klap klap, klap klap.
Už patnáct let klape pod mými okny svoje rychlý staccato. Snad má na střevíčkách okovaný podpatky. Neomylně ji rozpoznám, i když mám stažené žaluzie. Někdy, když pospíchavě klape v podvečerním tichu se jen tak podívám, co právě dává Státní opera. Představuju si jí pak v Kouzelné flétně, v Carmen, nebo v La Traviata.
Jednou jsem byla v jejím domě. Od té doby si pokaždé, potkáme-li se, řekneme : „Ahoj!“ Jen to. Pokaždé mě to pobaví. Zapomněla jsem už dávno její jméno a ona asi moje. Míjíme se s tím jediným slovem.I tak je blízký vztah mezi námi. Jak míjejí i naše roky.

Záhady fobií.

Nebojím se myší ani hadů.
Mám fobii na knoflíky.V dětství jsem jimi byla přímo mučena. Byly všude.Nerozuměla jsem svým pocitům. Vnímala jsem, jak strašně mi vadí a neschopna to vysvětlit i sama sobě, zůstávala jsem s tím sama. „Štítím se knoflíků“. Jaké by asi byly reakce nevědomých! Bojovala jsem tedy sama.Ve spojení s chladem se fobie umocňovala. Zimám jsem neúspěšně odolávala ve svetrech, obtočená šálami.Nevěděla to ani moje nejlepší kamarádka. Byla jsem trénovaná v mlčení. Bylo spoustu věcí, o kterých jsem nesměla mluvit. Třeba o tom, že strýce odsoudili za vlastizradu, nebo že jeden z mých kamarádů je adoptovaný. Jednou na školní vycházce v lese děti vesele skotačily. Vesele skotačit jsem neuměla. Moje učitelka, dojata obrázkem dítěte bez kabátu, co smutně pozoruje skotačící houf, mě něžně oslovila. Rozepnula svůj kabát a přitiskla mě na své břicho. Netušila, že ve skutečnosti jsem se veselila s dětmi. Že jinak než smutně jsem se nikdy nedívala. Společně nás pak obě zapnula do svého, naftalínem nasáklého, kabátu. Těsně pod mou bradou. Vysouvala jsem ji co nejvýše, abych se nedotýkala knoflíku a bezbranná se kolíbala s učitelkou, v rytmu jejích popěvků. Kolem skotačivé děti.Konečně v dospělosti jsem na jednom večírku s vtipem pohovořila o své fobii. Vzali to jako mou snahu být ještě zajímavější. Není to dlouho, jedna z těch, co znaly moje vyprávění, běžela mi v ústrety s časopisem mávajícím nad hlavou: „Všem to řeknu! Všem to řeknu!“ V časopise se syn Brodského, dcera Kocába a jiní vyzpovídávali ze své knoflíkové fobie.Knoflíkům se vyhýbám dál. Ale fobií se už nezabývám. Doba mi přeje. Knoflíková éra je už za námi. Je šťastná doba zipů a druků.

Život s feministou

Mohu si jen tak ležet celé hodiny v horké lázni, kterou on sám připraví. Přináší mi tam nejrůznější kulinářské rozkoše o opojná vína. Stará se o mé rozkoše víc než o své.
Přináší mi do letní trávy v slunci snídani a pak mi hraje doprovázen zpěvy ptáků svůj kytarový koncert jen pro mně. Každé možné slunečné horké ráno.
Nevadí mu dlouho nepořádek v domě. Sám se stará o své oblečení a vůbec o sebe. Do jeho pokoje bývám kdykoli zvána, nikdy ale ne proto, abych v něm poklidila. Nedovolí, abych vstala od stolu a došla si sama pro sůl.
Dívá se na mně očima lásky a obdivuje mě za to, co vytvořím. Rád by mě obdivoval ale za víc.
Nevadí mu, když odjedu k oceánu. Když trávím sama zimu na horách. Nevadí mu, že nikdy nežehlím a jen málokdy stírám prach. Ale taky mu nevadí, když natírám okna, maluju stěny, spáruju chalupu, pokládám podlahová prkna, bourám kůlnu, nebo kácím stromy. Přitom všem mohu z dáli zaslechnout jeho smyslné melodie.
Rád by, abych stála pevně na svých nohách. Rád by, abych řídila jeho rychlé vozy.