Už je to dlouho, kdy jsem napsala tenhle krátký text. Teď tu tak posmutněle sedím. Přemítám.
A najednou klap klap, klap klap.
Už patnáct let klape pod mými okny svoje rychlý staccato. Snad má na střevíčkách okovaný podpatky. Neomylně ji rozpoznám, i když mám stažené žaluzie. Někdy, když pospíchavě klape v podvečerním tichu se jen tak podívám, co právě dává Státní opera. Představuju si jí pak v Kouzelné flétně, v Carmen, nebo v La Traviata.
Jednou jsem byla v jejím domě. Od té doby si pokaždé, potkáme-li se, řekneme : „Ahoj!“ Jen to. Pokaždé mě to pobaví. Zapomněla jsem už dávno její jméno a ona asi moje. Míjíme se s tím jediným slovem.I tak je blízký vztah mezi námi. Jak míjejí i naše roky.
Žádné komentáře:
Okomentovat